Karusel. Povídka spisovatele Petra Pazdery Payne

Soudce či principál roztáčí ten kolotoč coby dirigent pouhým pohybem paže, gestem prý mnohokrát přemalovávaným. No photos! pokřikují kustodi na stádo valící se pod posledním soudem. No photos, a ty slyšíš los, los! Noví a noví návštěvníci vstupují na scénu. Soudný den nastal. Mrtví živí, všichni naráz. Všichni nazí. Okamžik vzkříšení za zvuku trubek.

Mrtví vylézají ze země vlevo, dle míry rozkladu skelety obrůstají masem, povstávají, povznášejí se. Většinou muži, svalovci jako on, kosmatý chlap s mohutným hrudníkem a spanilým výrazem. Povstávají z katakomb, ze zemských hlubin. Vytahováni z hrobů, nepříjemně probuzeni, nemotorní, pak úlet a let. Levitace v prostoru, v modrém povětří! Někteří ještě v rubáších, ale většinou jen s hadrem zakrývajícím přirození. Nebe tak strašně tělesné. Co nahoře, to dole. Možná by se návštěvníci měli taky svléknout. Proto ten zákaz triček a minisukní, aby to nikomu ani na mysl nepřišlo. Svalovci, naháči ve vzduchu. V jedné velké společné sauně. I svatí jsou nahatí! Petr a Pavel. Svalnatí starci. Křtitel a spol. Vavřinec a Šebestián.

Akty svatých mužů. Málo žen, Kateřinu dodatečně oblékli, aby nepohoršovala. Bezkřídlí andělé, obři a atleti. Jízda na mracích jako na koních. Vsedě i vestoje. Balvany oblak plují v lazuritu. Kolkolem špalíry spasených anebo jen dočasně vzkříšených. Masa naháčů rotuje v kruzích. Živý řetěz. Malý a velký oběh. Nebe nahoře a peklo vpravo dole. Povznesení a pád. Vše zaneseno v knihách. Deportace, selekce, návrat do země. A koloběh…