Michal Pavlíček: Česku by slušelo dostat do politiky větší noblesu

Pro mou generaci byl Michal Pavlíček bůh. Jeho nezaměnitelné kytarové laufy se pokoušela kopírovat celá jedna generace hráčů, ráčkující čertík s copem spolutvořil nezaměnitelný zvuk Pražského výběru, který se v první polovině osmdesátých let stal doslova kultem. Šedivý život kolem sebe vyprávěl jako grotesku a komunisty uváděl do stavu nepříčetnosti. Od té doby uplynulo mnoho vody. Dnes přede mnou sedí osmašedesátiletý, zralý muž, který ochotně vzpomíná na iniciační momenty svého života, včetně složitého, osudového vztahu se svým hudebním alter egem, Michaelem Kocábem. Je to příběh veliké rivality a velkého smíření. Výjimečně si tykáme, protože náš rozhovor není první (a možná ani poslední).

Letošního Českého lva za hudbu k filmu Tancuj Matyldo jsi během ročníku, který ohlásil nástup mladých filmařů, přebíral o francouzských holích. Je to signál, že ač raněn, pořád jsi tady?

Byl jsem v rekonvalescenci po operaci kyčlí. Měl jsem za sebou několikaletou pauzu od scénické hudby, potěšilo mě, že jsem dostal příležitost znovu pracovat pro film a televizi. Po práci na ceněných inscenacích Robot Radius v Národním divadle a Marat+Sade pro divadlo Rokoko přišla nabídka na seriály Volha, Oktopus a film Petra Slavíka. Jeho příběh mě velmi oslovil. Vytvořil jsem jemné křehké motivy na piano s kytarovým sound designem na pozadí. I proto, že hudby nebylo ve filmu mnoho, jsem rád, že akademiky oslovila.

Co vím, máš za sebou těžké období bez kytary.

To je pravda.…