Park Zdeňka Kopala v Litomyšli je zvláštním druhem parku. Neslouží jenom k procházkám osamělých poutníků a milenců v utěšené zeleni, jak se to u parků očekává. Zároveň má totiž chránit město v oblasti moderních rezidenčních bytových domů před přívalovými vodami z jihozápadních svahů, které po vydatných deštích opakovaně zaplavovaly ulice a suterény. Jakmile více zapršelo, jejich obyvatelé věděli, že bude zle. Šlo o neblahý následek kolektivizace v padesátých letech minulého století, kdy se drobná pole a louky a remízky rozoraly ve jménu jednodušší orby a sklizně. Takto scelené lány nedokázaly udržet vodu, jež splachovala vše, co jí stálo v cestě, zejména hlínu: zastavila se až mezi bytovkami, které s velkou péčí na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století vyprojektovali architekti Viktor a Martin Rudišovi a Josef Pleskot.
Nyní se podařilo zjednat nápravu. Pojedete-li o prázdninách z Čech na Moravu (nebo pochopitelně naopak, z východu na západ), udělejte si cestovní přestávku, protože jinde něco podobného neuvidíte. Zdejší renesanční zámek počká. Park můžeme považovat za víceúčelový, nabízí užitek i krásu. Nebojme se to vyslovit: máme co dělat se zemním uměním (land-art), tedy s velkorysou a nesmírně náročnou výtvarnou disciplínou, kdy se kus krajiny více či méně metamorfuje a překóduje. Zde však nesledujeme jenom ryzí krajinnou estetiku, jež se dělá hlavně pro objektivy kamer, ale o pragmatické, velmi racionální pojetí usměrňující a zadržující vodu tak, aby nepáchala škodu. Zároveň byla místu vrácena někdejší přitažlivost, bývalá drobnokresba, rozmanitost…
Přečetli jste část exkluzivního obsahu
pro předplatitele .
Celý obsah je dostupný pouze pro digitální a kombinované předplatitele.
Pokud chcete mít přístup k celému článku, přihlaste se prosím.