Pokus o odvrácení katastrofy. Jak je možné, že se Milan Knížák shoduje s Davidem Černým?

Dvanáctého června byla pod názvem Vyjádření a výzva umělců a kulturní veřejnosti k AVU, CJCH a NG zveřejněna petice, kterou do konce měsíce podepsalo dva tisíce tři sta lidí. Vzhledem k tomu, že se zabývá institucemi spojenými s výtvarným uměním, které v Česku jinak zajímá opravdu jenom málokoho, vyvolala překvapivou odezvu.

Oč v ní jde?

Vyjadřuje se k „neúnosným poměrům omezování svobody uměleckého projevu a svobody slova, spojeným s cílenou likvidací jedinečnosti a kreativity pod hlavičkou aktivistických tendenčních ideologií na Akademii výtvarných umění v Praze (AVU), v Národní galerii (NG) a v rámci udílení Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH)“.

O co usiluje?

Vyzývá k odstoupení rektorky AVU Marie Topolčanské, návratu k původnímu formátu Ceny Jindřicha Chalupeckého nebo k jejímu ukončení a důsledné restrukturalizaci Akademie výtvarných umění i Národní galerie.

Co se vlastně děje?

Dění na AVU, v Národní galerii nebo to, co se stalo s Cenou Jindřicha Chalupeckého, roky sleduji s obavami, které přešly v zoufalství a znechucení. Jsou to svého druhu spojité nádoby, důsledky levicově aktivisticko-progresivistického přístupu, kde se upřednostňuje tvorba (vlastně se o tvorbě jako takové přestává mluvit, podobně jako o „vytváření“) řešící zejména nejrůznější politická, sociální a psychická traumata, přičemž estetická kritéria, základní dovednosti (už vysmívaná „ruční práce“) a schopnost soudržné vizuální výpovědi jsou považovány za cosi přežitého, ba trapného. Akademie se aktivizovala, ale nikoliv směrem ke kvalitě, nýbrž aby mohla pokračovat na cestě po sestupné trajektorii, až na samé dno. Samotní…