Jak se „válka za civilizaci“stala válkou proti jejím výdobytkům

V červnu jsme si připomněli výročí zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželky Žofie Chotkové. Na začátku července 1914 se rozběhl sled událostí, který později vyústil ve válku evropských mocností, jež se spolu další čtyři roky potýkaly ve všech koutech světa. Byl to konflikt, kterého se mnozí obá­vali, ale někteří jej naopak vyhlíželi s nadějí na obnovení vlastenectví a odstranění zlořádu pohodlnosti vyplývajícího z dlouhého míru. Do­dnes se vedou spory o to, jak a proč válka vypukla a proč se jí, na rozdíl od předcházejících krizí třeba na Balkáně či v Maroku, nepodařilo za­bránit. Nesporné však je, že tzv. Velká válka, která ukončila tzv. dlouhé 19. století, vrhla stín na celé století dvacáté. Je velkou ironií, že pamětní medaile udělovaná vojákům vítězné britské armády označovala onu řež jako válku za civilizaci. Válka se totiž stala katalyzátorem procesů, které hrozily západní civilizaci zničit.

Za dlouhé roky, které od vypuknutí a skončení konfliktu uběhly, se významným způsobem proměnilo naše vnímání této války. Otázka tzv. válečné viny se z politické stala historickou, a přestože jsou debaty nad ní nadále plné emocí, její význam je naprosto minimální. Naproti tomu národní interpretace smyslu války pořád v jednotlivých evropských státech rezonují. U nás například stále ještě převažuje radost ze založení samostatného státu. Alespoň v posledních desetiletích dochází ke splácení určitého dluhu těm obyvatelům zemí Koruny české, kteří válku strávili v uniformách Rakouska-Uherska.…