Mikuláš Medek: Obrazy plné hrůzy a úzkosti. Portrét malíře, jehož tvorbu se snažili komunisté vymazat

Co obraz, to výkřik. Ze samého nitra člověka. Z místa, kde se strach pere s vědomím smrti, duše úpí pod útlakem zvenčí a mysl vzdoruje slábnoucímu tělu. Výjevy na plátnech malíře Mikuláše Medka stahují naděje a sny do soukolí tvrdé reality, s níž každý člověk svádí svůj jedinečný a povětšině marný boj. Zachycují trpký úděl lidské existence, který by mnozí raději neviděli. Jejich autor zemřel přesně před půl stoletím (23. 8. 1974).

Na české malířské scéně snad není umělce, jehož tvorba by byla více nenapodobitelná, více znepokojující a zároveň tolik postihovaná zákazy a restrikcemi vládnoucího režimu. Mikuláš Medek celý život hledal svou uměleckou pravdu, oproštěnou od jakýchkoliv ideologických představ a svému svobodnému, autentickému projevu zůstal věrný až do smrti. Jak sám prohlásil: „Nemaluji. Své obrazy dávím.“

Vyrůstal v uměleckém, intelektuálním i duchovně inspirujícím prostředí. Narodil se 3. listopadu roku 1926 do rodiny spisovatele, legionáře a generála Rudolfa Medka, byl vnukem impresionistického malíře Antonína Slavíčka. Jeho babička, Bohumila Slavíčková, se podruhé provdala za Herberta Masaryka a celá rodina tak patřila do širšího společenství Hradu.

Rozčiloval legionáře

Otec Rudolf Medek stanul na počátku dvacátých let v čele Památníku odboje a celá rodina se pár let poté přestěhovala do tamějšího služebního bytu na Vítkově. V jeho zdech se scházela společenská elita prvorepublikového Československa a u debat o politice či kultuře nechyběli ani chlapci Medkovi, Mikuláš a jeho o téměř rok starší bratr Ivan.

„Na druhé…