Vetřelec H. R. Gigera jako zhmotnění archetypálního hnusu

Je tomu už pětačtyřicet let a jedenáct týdnů. Když byl 25. května roku 1979 uveden ve světové premiéře v americkém městě Seattle film Vetřelec, představil nevídaně vystavěné vizuální drama, jež dodnes nenašlo odpovídající protějšek. V míře věrně zachycené odpudivosti, která po zhlédnutí diváka již nikdy neopustí, je nepředstižitelný a jako takový se stal klasikou. Uvidíte, odejdete ze sálu – a už nezapomenete. Britskému režiséru Ridleymu Scottovi se podařilo dokonale skloubit vědeckou fantastiku, thriller a horor.

Pomineme-li kvalitní herecké obsazení (v čele se Sigourney Weaverovou, s Ianem Holmem, Johnem Hurtem, Tomem Skerrittem či Harrym Deanem Stantonem) a skvěle budované napětí, tak určujícím prvkem filmu je zpodobnění Vetřelce. Ridley Scott si na pomoc přizval Hanse Rudolfa Gigera (1940–2014), švýcarského výtvarníka, malíře a sochaře, který se ve své tvorbě dlouhodobě zaměřoval na zhmotňování zvláštních bytostí, takzvaných humanoidů, částečně lidského, částečně strojového původu. Byl jimi fascinován. Giger vycházel jednak ze surrealismu (obdivoval Salvadora Dalího), jednak z psychoanalýzy, ale také z transpersonální psychologie, do níž jej zasvětil vědec českého původu Stanislav Grof. Měl také zkušenosti s LSD, vynálezem krajana Alberta Hoffmanna, spojoval je zájem o podvědomí. K dalším inspiračním zdrojům patřily strašidelné příběhy Howarda Phillipse Lovecrafta stejně jako okultní knihy Aleistera Crowleyho nebo Golem pražského německého spisovatele Gustava Meyrinka. Cokoliv divného se vyskytlo, to Giger detailně prozkoumal

Byl připraven. To, co se posléze objeví ve filmu, měl…