Jak se mlýny staly architektonickou perlou Pardubic aneb Návod pro zachování a oživení kulturní památky

Automatické mlýny na břehu řeky Chrudimky prošly metamorfózou, která z chátrajícího areálu učinila ozdobu Pardubic. Jde o příběh, jaký jsem ještě při architektonických výpravách nezaznamenal. Napsal ho život. Není jen ke čtení nebo koukání. Dá se nahmatat.

Ale po pořádku. Automatické mlýny jsou dílem slavného architekta Josefa Gočára (1880 až 1945), jenž je pro bratry Winternitzovy navrhoval kolem roku 1910, kdy se teprve prosazoval jako avantgardní tvůrce rozhodnutý kubistické myšlenky, dosud uplatňované výhradně v malířství nebo sochařství, přenést do architektury. Investoři rozpoznali jeho nadání a schopnost být vepředu dění. Mlýny jsou ojedinělým fenoménem, neboť musíme mít na zřeteli, že se jedná o ryze užitkové objekty, o fabriky na zpracování obilí, a přesto působí až jako svého druhu monumentální chrámy s fasádou prostoupenou geometrickou ornamentikou. Z toho je znát, jakou váhu svému podniku Egon a Karel Winternizovi přikládali. Chtěli, aby byl krásný, vznešený a vyjadřoval kvalitu jejich produktů. Když jdete kolem, tak zpomalíte a cosi vás nutí smeknout. Jako když míjíte památník. Je to i po více než stovce let nevídaná věc.

Nejprve vznikla mlýnice a až později, po skončení první světové války, k ní bylo po celkové přestavbě (řešící následky požáru) obloukem — jako triumfální branou — připojeno silo završené prolamovanou atikou ve tvaru vlaštovčích ocásků. Automatické mlýny jsou důležitým svědectvím o industriální architektuře: proto byly již v roce 1958 jasnozřivě zapsány do registru jako nemovitá kulturní památka…