Příběh inženýra lidských duší. Před sto lety se narodil Josef Škvorecký

Psal se 1. květen 1979 a československými městy pochodovaly rozjásané prvomájové průvody „normalizovaných“ občanů. ČSSR byla už jedenáctým rokem okupována vojsky sovětsko-ruského impéria, jehož byla od roku 1945 poslušnou gubernií. Češi byli uneseni na eurasijský Východ a jen hrstka statečných přemítala o tom, že jsme kdysi patřili ke střední Evropě. Zatímco se naše země propadala stále hlouběji do východních bažin, v Kanadě vyšlo první číslo dvouměsíčníku pro exilové Čechy a Slováky s programatickým a vlastně nečekaným názvem: Západ. Hybatelem tohoto počinu byl česko-kanadský spisovatel, esejista, překladatel a nakladatel Josef Škvorecký (1924–2012), který nikdy nepochyboval o tom, že Češi jsou součástí západní civilizace, nikoliv jen jakýsi „most“ mezi Západem a Východem.

Škvorecký se narodil 27. září 1924 ve východočeském Náchodě v rodině bankovního úředníka, českého vlastence a člena Sokola. Už jako gymnazista se zamiloval do jazzu a hrával v kapele Red Music. Na náchodském gymnáziu maturoval ve válečném roce 1943 a následně byl nuceně nasazen jako pomocný dělník v továrnách v Náchodě a jeho okolí.

Jazzman míří do Prahy

Po skončení druhé světové války odešel do Prahy, kde studoval angličtinu a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. A samozřejmě psal a publikoval, přičemž například v roce 1948 vyhrál literární soutěž s dílkem Nové canterburské povídky a jiné příběhy.

Škvoreckého rané povídky, jako Divák v únorové noci, Cesta k ateliérům, Zákony džungle či Konec Bulla Máchy, se vyznačovaly hovorovou češtinou a prozrazovaly též vliv evropské existenciální literatury. Studium dokončil…