Nick Cave dospěl po mnoha vzletech a pádech k radostnému albu Wild God. Představí ho i v Praze

V květnu oznámil, že se stal dědečkem, v září oslavil sedmašedesáté narozeniny. Po ránu rád plave v ledové vodě, při covidu vyráběl keramiku, která se mimochodem velice dobře prodává, na svém blogu pilně odpovídá na otázky fanoušků, s kapelou The Bad Seeds natočil album Wild God, o němž sám říká, že je „radostné“. Je vstřícný vůči novinářům. Nick Cave, jakého jsme dřív neznali. Docela jiný než ten, který se pražskému publiku představil v roce 1992, když v propocené Lucerně odehrál svůj první pražský koncert. Pro mnohé to byl iniciační zážitek. Přes všechny změny v přístupu k životu i k publiku, ale možná i právě díky nim se dá očekávat, že jeho říjnové vystoupení (17. 10.) v O2 areně nebude o nic méně intenzivní.

Před dvaatřiceti lety to byla rána mezi oči. Energie, kterou by nedokázala vyrobit jaderná elektrárna. Syrovost jak z berlínského punkového klubu. Agresivita i elegance. Smutek i radost. Šepot i řev. Vše v jednom, v necelé dvě hodiny dlouhém koncertu, jenž vás nenechal vydechnout.

Praha v té době zažívala malou kulturní revoluci. Vznikaly nové hospody a kluby, zrodilo se Radio 1, začali se tu zabydlovat „expati“ z celého světa. Hodně se pařilo. Známá hláška o tom, že kdo si pamatuje devadesátá léta, ten je neprožil, nejvíc platí právě o jejich první půlce. Taky se hodně chodilo na koncerty. Po dlouhém normalizačním půstu se…