Muž, který hledal perlu. Jack Kerouac se stal vzorem, sám se upil k smrti

„Ale teď tancovali nočním městem jako šílenci a já se coural za nima, což vlastně dělám celý život – courám se za lidma, kteří mě zajímají, protože lidi, jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, ti, kteří chtějí mít všechno – a hned!, kteří nikdy nežívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle, co se rozprskne a vystřelí tisíce pavoučích noh proti hvězdám, jen namodralá světluška zůstane uprostřed a všichni vzdychnou ,júúú!‘” píše Jack Kerouac ve svém nejznámějším díle Na cestě. Díle, jež od té doby inspiruje celé generace čtenářů k tomu, aby vykročily na své vlastní cesty.

Do svého deníku si Jack Kerouac zapsal slova slavného anglického realisty Davida Herberta Lawrence: „Skutečným domovem ducha je daleká cesta. Nikoli nebe, nikoli ráj. Nic vyššího. Nic vnitřního. Duch není ani nahoře, ani uvnitř. Je to pocestný putující dalekou cestou.“ Na leckdy těžkopádných nohou, s rozjitřenou myslí, ve společnosti podobně smýšlejících přátel, k nijakému cíli, jen a jen nekonečnou cestou, vstříc všemu, co na ni čeká, vstříc „životu, radosti, srandě, tmě, muzice, noci“.

Ve čtyřicátých letech se Jack Kerouac vydal na pouť, která se stala zásadní součástí jeho života i díla. Na stránkách románu Na cestě, považovaného za…