Vzpoura mladého a utrpení starého Lanďáka

Lanďák. Jinak se o Pavlu Landovském (11. 9. 1936–10. 10. 2014) skoro nemluvilo. Zejména mezi těmi, kteří ho osobně vůbec neznali, ale jako hereckou hvězdu ho vnímali i na dálku jako někoho ze svého středu. Mělo to i své stinné stránky, jak jsem mohl poznat hned při našem prvním setkání v roce 1996 na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Landovský byl jedním z vřele očekávaných hostů, v den ohlášeného příjezdu z Vídně, kde byl stále ještě v angažmá, jako by se po něm ale slehla zem. Až po dlouhém čekání se rozrazily dveře kina Hvězda a v nich se zjevil rozlícený Landovský v rozedrané košili a s krvavými šrámy..

Jak se ukázalo, hned při vjezdu do města se dostal do konfliktu se dvěma důchodci, snad kvůli svému zahraničnímu autu, byl jimi inzultován, nenechal si to líbit a došlo i na pěsti. Jak jeho obličej zároveň přitahoval i provokoval, mohl jsem si pak ověřit hned další den, kdy jsem s ním dělal rozhovor v jedné místní restauraci. Skoro hned se k němu jako kamarád od pípy přimotal místní štamgast s otázkou, co dělá Felix Holzmann, a nedal si za nic na světě vymluvit, že přichází poněkud nevhod.

Oklika k herectví

Z Pavlových odpovědí jsem už tehdy vyciťoval jakousi počínající hořkost, a to nejen z těchto nemilých zážitků. Také z tehdejší situace české kinematografie a z nedostatku podobných…