Kdokoli, kdykoli, kdekoli… Izrael obnovil řadou spektakulárních útoků svou odstrašující sílu

Zkušenost posledních desetiletí hovoří jasně. Ať už se izraelská armáda stáhla z kteréhokoli území v sousedství mezinárodně uznané hranice židovského státu, ovládly ho v horizontu několika let totalitní teroristické režimy, jejichž univerzálním cílem i vlastním smyslem existence je zničení Izraele.

Platí to o jižním Libanonu, jejž izraelské jednotky opustily v roce 2000. Dnes zde vládne Hizballáh a vlastní libanonská vláda i armáda se v podstatě jen podřizují jeho příkazům.Platí to také o Pásmu Gazy, z něhož poslední židovští osadníci i vojáci odešli v roce 2005, aby ho vzápětí po krátké občanské válce jednotlivých palestinských frakcí ovládlo hnutí Hamás. K tomu došlo v roce 2006. Před osmnácti lety. V nejmenším to ovšem nebrání palestinské nebo íránské propagandě a v jejich stopách také mnoha lidem na Západě, aby nadále označovali Pásmo Gazy za „Izraelem okupované“. Jedině tak lze totiž zdůvodnit legitimitu teroristických útoků vedených proti sousednímu státu, včetně toho ze 7. října 2023.Co je však nejpodstatnější. V obou případech – jižního Libanonu i Pásma Gazy — byl izraelský odsun motivován nejen pragmaticky (ekonomickými i zahraničněpolitickými náklady na okupaci), ale také, a možná zejména, morálně (nespokojeností a nesouhlasem podstatné části izraelské společnosti). V žádném případě však čistě vojensky. Přesto byl v arabském světě interpretován jako vojenská porážka Izraele. Důkaz jeho slabosti.

Právě tehdy si ostatně nedávno usmrcený vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh vydobyl pověst muže, který porazil, možná přímo…