Mišík, D.Y.K., Olympic, The Cure, Colplay: Jak to slyší… Petr Jarchovský

Vladimír Mišík: Ulici bičuje déšť
Z nového alba Vladimíra Mišíka
Vláďa Mišík naučil naši generaci poslouchat texty, vnímat poezii. Pro mne byl věrozvěstem i hudebním: první pořádný blues jsem slyšel z jeho alba ETC2 – píseň Sladké je žít. To byl zásadní rozcestník v mých formativních letech, odtud pak vedla cesta k Petru Kalandrovi, Marsyas a skrze ně pak ke všem těm velkým ikonám americký muziky, jako jsou Bob Dylan, Neil Young, Joni Mitchell nebo černí blues­mani. Byl to tak silný impulz, že jsem se vlastně minul s muzikou, na které v začátku osmdesátých let jeli moji generační souputníci, s punkem, novou vlnou a všemi těmi synťákovými novými romantiky à la Depeche Mode. Ty všechny jsem zaregistroval jaksi zpětně, až mnohem později. Na gymplu jsem spolužáky otravoval Johnem Mayallem, Claptonem a Stounama. A tím, kdo mě na tenhle orbit tehdy vyslal, byl Vláďa Mišík s Etc…
Vládi si moc vážím jako muzikanta a taky jako člověka, který o svých postojích nemluví hlasitě, nicméně je zastává. Jeho životní příběh je úžasnej a silnej. Stačil by na hranej film. Obdivuju se empatii hudebního skladatele a producenta Petra Ostro­uchova, který přivedl Vladimíra již ke třetímu albu v řadě, a to poté, co se Vláďa vzdal ze…