Vojtěch Dyk: Svou cestu jsem si vykopal sám

Jsme stejně vysocí, on má na rozdíl ode mě navíc známou tvář. Jakmile se Vojtěch Dyk někde objeví, je samozřejmým středem pozornosti. Jak se s tím žije? Když jsme své dlouhé nohy složili pod jeden ze stolků jeho oblíbené vinohradské kavárny, rozpovídal se na tohle téma. Hovořil o zájmu, o který nemá zájem, o studu, vlastních pochybnostech, o loučení s tátou (literárním historikem a spisovatelem Radko Pytlíkem), jež ho změnilo, o angažmá v Národním divadle, jež ho nezměnilo, a nakonec i o naději.

Zaregistroval jsem vaše vyznání z obdivu k multiinstrumentalistovi Jacobu Collierovi. Ten sám sebe označuje za sovu, protože pracuje zásadně v noci. Co vy a noc?

Měl bych spát, často mi to nejde, ale dokážu se zabavit. V noci je klid a mám čas. Tělo je unavené, hlava taky, v takovém stavu mám chuť si číst… anebo psát.

Psával jste vždycky?

Jako teenager jsem chodil s dlouhou šálou a hrál si na prokletého básníka. Později jsem občas vymyslel písňový text, ale souvisle psát jsem začal až teď. Nápady by byly, jenom si dát ten čas a hodit to na papír.

Co píšete?

Před dvěma lety mi umřel táta a já pocítil potřebu uchovat jeho odcházení, jelikož bylo velmi…