Čína, Rusko, Írán, KLDR. Nová „osa zla“ je silnější než kdy dřív. Rozdělený Západ jí čelí jen s obtížemi

Když americký prezident George W. Bush v roce 2002 označil Irák, Írán a Severní Koreu za novodobou „osu zla“, jednalo se o poněkud nepovedenou nadsázku. Ne že by tyto tři režimy nebyly odpudivými diktaturami, které ohrožují svoje sousedy – to ostatně prokázala irácká invaze do Kuvajtu v roce 1990 nebo severokorejská a íránská snaha vyvinout jadernou zbraň.

Jejich potenciál stát se existenční hrozbou pro západní demokracie podobně jako skutečná osa mezi Německem, Itálií a Japonskem za druhé světové války byl ale minimální. Spojené státy byly přes trauma způsobené útokem na newyorská Dvojčata jedinou skutečnou světovou supervelmocí, zatímco Putinovo Rusko si tehdy ještě hrálo na jeho spojence v globální válce proti terorismu a Čína úspěšně lákala západní politiky i podnikatele na rychle rostoucí, světu se otevírající ekonomiku.

Termín „osa zla“ se dnes začíná znovu objevovat v souvislosti se vzájemně prospěšnými vztahy, které Rusko od rozpoutání plnohodnotné invaze na Ukrajinu navazuje s rozpínavými autoritářskými režimy po celém světě – od Severní Koreje a Íránu až po komunistickou Čínu nebo menší regionální hráče typu Venezuely, Nikaraguy, Myanmaru či různých pučistických vlád v Africe.

Nebezpečí, jež představuje tato neformální aliance „revizionistických mocností“, jak je označil americký ministr zahraničí Antony Blinken, je přitom pro Západ…