Když je svoboda důležitější než život… Rozhovor s hudebnicí a výtvarnicí Vladivojnou La Cia

Bylo to přesně před dvaceti lety. Spatřil jsem ji v pražském klubu a bylo to zjevení. Červená paruka, kolem krku ozvučený silniční patník a neskutečná energie. Rád jsem tehdy po­užil svůj vliv a prodral ji na obálku velkého magazínu. Bylo to razítko, že holka z Ostravy-Mariánských Hor dobyla Prahu. Od té chvíle nepřestala patřit k progresivním položkám českomoravské hudební scény. Žena-chameleon, jež nemá problém nazpívat ve studiu zhudebněnou poezii režimem prokleté ruské básnířky s Lucií Bílou a druhý den s kytarou na zádech odjet hrát do punkové hospody v Třebíči. Všichni už dobře vědí, kdo je Vladivojna La Chia.

Vyústí dvacet let na scéně v nějaké poznání muzikanta?
Jako osmnáctiletá holka zpívající v kapele Banana jsem si představovala, že naší hudbou dobudeme svět, budeme vyprodávat kluby a vydávat písničky, které budou hrát rádia. Tahle perspektiva a smysl se mi postupně měnily, až jsem došla k poznání, že nejdůležitější je, jestli se mohu věnovat tomu, co mě činí šťastnou a jestli mě to dokáže uživit, i přesto, že dlouho nesetrvávám na jednom místě.

Ideály má ve dvaceti asi každý…
To určitě ano, ale také se kolem vás objevují lidi, kteří přesně vědí, co je pro vás nejlepší. Jakou hudbu máte dělat, o čem…