Památník padlým československým vojákům v Rivne FOTO: Vitalij Baka
FOTO: Vitalij Baka
Události z letošního dubna spojené s demontáží sochy maršála Koněva v Praze velkoryse přilily olej do ohně rusko-české „bitvy o pomníky“, která neutuchá už několik let. Nahodilými rukojmími tohoto historického boje o paměť se stali především českoslovenští legionáři, jejichž pozůstatky ne a ne dojít věčného pokoje: po likvidaci starého městského hřbitova v ruské Samaře je vyhodili na skládku. Dodnes nebyl vyřešen problém ohledně pomníku legionářům v Novokujbyševsku a Kurganu. Nehledě na to, že současná ruská historiografie interpretuje různě vliv československých sborů na rozpoutání občanské války v Rusku před sto lety, vojáci mají právo na poslední místo odpočinku. Na jejich straně jsou nejen morální a etické zásady, ale i mezinárodní úmluvy: v dubnu 1999 byla mezi oběma zeměmi podepsána vládní dohoda o vojenských hrobech, která měla vyřešit otázku vzájemné péče o hroby zahraničních vojáků. Podobná dohoda mezi Ukrajinou a Českem byla podepsána 21. června 2013. Jak to dnes vypadá s českými místy paměti na Ukrajině?
Češi a Slováci, kteří se ve 20. stoleté ocitli ve víru revolučních bouří, světových válek, budování států a kleštích totalitních režimů, zdědili za posledních sto let velký počet míst na mapě celého světa. Tato nová „místa paměti“ spojují v jeden celek historické události a konkrétní body na mapě, kde pamětní spojovníky tvoří obelisky, pomníky, památníky, desky či hroby vojáků i civilistů. Co je pro někoho cenné, může pro jiného znamenat jen banální nápis na ukazateli u silnice. České dějiny posledních sta let jsou toho názorným důkazem, jedná-li se zejména o ukrajinské země.
Zborov (ukr. Zboriv), který Ukrajinci znají díky kozáckému vítězství Bohdana Chmelnického, je i pro Čechy významné místo paměti. Nedaleko od ukrajinské obce Zborova se za první světové války, 1. a 2. července 1917 poprvé utkala v bitvě brigáda Československých legií (legie tvořily základ budoucí československé armády). Celkově u Zborova zahynulo 234 legionářů, z nichž většina spočinula ve významném vzpomínkovém objektu, legionářské bratrské mohyle ve vsi Kalynivka (do roku 1964 Cecova). Od září 1926 do června 1927 probíhaly stavební práce na novém náhrobním pomníku, který měl dle záměru architekta Jaroslava Rösslera představovat vojenskou zemljanku. Odhalení proběhlo 2. července 1927 v rámci čtyřdenní Národní zborovské pouti. U příležitosti 100. výročí Zborovské bitvy provedla česká strana v letech 2016 a 2017 rozsáhlou rekonstrukci společného hrobu, která vyústila v česko-ukrajinský spor. Kamenem úrazu byla bronzová deska s nápisem obsahujícím slovo „slovanský“. Nakonec byla ale jazyková disputace vyřešena na diplomatické úrovni.
Ze západoukrajinských zemí se vydejme na Siverii (ukr. Siverščyna), a to do Bachmače, konkrétně na nádraží Bachmač-Pasažyrskyj. Mezi 8. a 13. březnem 1918 se u bachmačského železničního uzlu, kde se scházely dráhy z Kyjeva, Homelu a Hrebinky, odehrála bitva mezi Němci a československými jednotkami. Ty se dle metody Magalhãese a Philease Fogga rozhodly obejít zeměkouli, aby se dostaly domů. Při bitvě zahynulo 45 legionářů, 210 bylo zraněno a 41 bylo pohřešováno. Po dlouhou dobu se v Bachmači zatajovala československá epizoda místních dějin, protože ve veřejném prostoru neexistovala jediná připomínka této události. Budova vlakového nádraží Bachmač-Libavskyj stejně jako vodárenská věž, specifický symbol bitvy u Bachmače, vytištěné na poštovních známkách a letácích, byly zbořeny.
Jedinou památkou spojenou s danými událostmi byl monument představující rudoarmějce. Byl postaven roku 1975 nad hrobem zahynulých legionářů ve vesnici Velyka Doč, 20 km od Bachmače. V březnu 2018 byl pomník zrekonstruován u příležitosti stého výročí bitvy u Bachmače. Kromě toho byla na budově nádraží Bachmač-Kyjevský odhalena pamětní deska se jmény mrtvých vojáků. Zároveň s ní byla na stejném nádraží odhalena další pamětní deska věnovaná bojům vojsk ukrajinské Centrální rady v lednu 1918.
Historie 20. století je propletena jak hrdinskými stránkami, tak těmi tragickými. Národy, které žily pod sovětským jhem, na sobě pocítily hrůzy Velkého teroru z let 1937 a 1938. Volyňské Čechy nejvíce zasáhla takzvaná „vojensko-povstalecká špionská organizace“, vykonstruovaná během února až července 1938 žytomyrským oblastním NKVD. Obviněno z protisovětské činnosti bylo 80 osob, z nichž 78 bylo české národnosti. 22. září 1938 mimosoudním rozhodnutím tzv. zvláštní trojky žytomyrského NKVD bylo všech 80 lidí odsouzeno k zastřelení za účast v tzv. „Českém družestvu“. Tragédii ještě umocnil fakt, že se poprava konala 28. září 1938, v den českého patrona sv. Václava. V Žytomyru (dříve také Žitomír) se vzpomínkovým místem spojeným s touto událostí stalo okolí starého židovského hřbitova, posledního místa spočinutí obětí Velkého teroru ve městě. Tam někde odpočívají i těla zavražděných Čechů, o čemž informuje pamětní deska u žulového kříže, vstyčeného na památku všech obětí.
Dalším tragickým datem v dějinách Volyňských Čechů byl 13. červenec 1943, kdy byla v rámci nacistické trestné akce vypálena vesnice Český Malín (ukr. Českyj Malyn). Toho dne bylo zaživa upáleno 374 Čechů. V květnu 1959, kdy bylo nalezeno na 12 hromadných hrobů, proběhla v obci za účasti téměř 25 tisíc lidí veřejná vzpomínka za zemřelé obyvatele, kteří byli pochováni do jedné bratrské mohyly, a to na místě, kde do roku 1943 stál kostel. V roce 1964 byl na mohyle umístěn první pomník, na začátku 90. let pak vznikl současný obelisk. Další pamětní objekt stojí v západní části Malína, na místě bývalého českého hřbitova: v roce 1998 zde byl postaven pomník zemřelým českým rodinám.
Za druhé světové války prošli ukrajinskými zeměmi českoslovenští vojáci z brigády Ludvíka Svobody z ruského Buzuluku do rodné Prahy. Mapu Ukrajiny tak doplnila nová místa paměti.
Slobodská obec Sokolovo (ukr. Sokolove) se stala místem válečného křtu 1. československého samostatného praporu v březnu 1943. Prvním hrobem hrdiny bitvy Otakara Jaroše a dalších 16 Čechů a Slováků v Sokolově byly 3 mohyly před chrámem Nanebevzetí Panny Marie, nedaleko místa bitvy. V říjnu 1943 byly všechny tři hroby vykopány a přeneseny na jiné místo, kde byli spolu s Čechoslováky pohřbeni i sovětští vojáci pod dřevěnými obelisky. 6. října 1964 byl otevřen pamětní komplex u československo-sovětské bratrské mohyly v Parku Družba. K posledním změnám došlo v roce 1992, kdy se vedle již existujících hrobů objevil hrob jednoho sovětského a 20 československých vojáků. Kromě sokolovského vzpomínkového parku v obci funguje Muzeum válečného bratrství (dříve Muzeum československo-sovětského přátelství), které vzniklo roku 1958. Po 14 letech byl vedle něj otevřen památník Bratrství ve zbrani.
Vedle Parku slávy v Bílé Cerkvi (ukr. Bila Cerkva) bylo první kolo budování dokončeno v roce 1975, a to jednou ze 7 bratrských mohyl – mohyla 89 československých vojáků, kteří zahynuli roku 1944. Postavu vojáka 1. československé samostatné brigády s typickou helmou na bronzovém čele nelze mezi dalšími kovovými vojáky na hlavním pomníku v parku přehlédnout. Při cestě z města lze narazit na monument na kótě 208,4 m, v místě, kde se odehrály kruté boje.
Účast brigády v bojích o Kyjev připomíná pamětní znak umístěný na Náměstí Valerije Marčenka. Díky dohledávání můžeme dnes určit 59 konkrétních Čechů a Slováků, kteří odpočívají v kyjevské zemi: 27 na Lukjanivském vojenském hřbitově, 24 na Svjatočynském, jeden na Zviryneckém, přesné místo hrobů 7 vojáků zůstává neznámé.
Roku 2007 byl ve městě Rivne odhalen památmník padlým československým vojákům během německého bombardování města.
Spolupráce mezi státy začíná především na vzájemné úctě k cizím místům paměti, která připomínají symbolické památníky a hroby. Stav českých památníků na Ukrajině ukazuje, že v minulosti, současnosti a ani v budoucnosti nedojde v jejich případě k výše popsanému barbarskému přístupu, jaký vidíme v Rusku. Bez ohledu na to, že historie každého z popsaných monumentů se liší, o všechny se dbá. Buď péči zajišťuje stát, občanská sdružení nebo jen místní obyvatelé. Je těžké si vzpomenout na nějakou událost v nedávné minulosti, která by Čechy a Ukrajince rozdělila do protilehlých táborů, což přináší jistotu, že ukrajinsko-české historické diskuse na univerzitách a vědeckých fórech nepromění objekty paměti v cíle výtržností a vandalismu.
Autor je ukrajinský historik, spoluzakladatel Centra pro studium historických traumat a paměti
Text vyšel v rámci projektu Ukrajina: jiné dějiny, který společně publikují Historická pravda z Ukrajiny a deník FORUM 24. Každý měsíc vychází článek o dosud neznámých událostech z ukrajinských dějin nebo společné ukrajinsko-české historie. Projekt vznikl z iniciativy ukrajinského historika Volodymyra Birčaka v průběhu prvního inauguračního zasedání Česko-ukrajinského fóra občanských iniciativ, jež se konalo v Praze pod záštitou ministrů zahraničí ČR a Ukrajiny. Analogický projekt – Czech In – otevírá na stránkách portálu Historické pravdy neznámá fakta z českých dějin pro ukrajinské čtenáře.
