POVÍDKA / Už za studií jsem byla mezi ostatními takřka raritou, že nenosím brýle. Tato genetická laskavost mi zatím drží i ve zralém věku, co se týče dioptrií. Bez slunečních brýlí však nevycházím ani za mírného deště, protože mám citlivé spojivky. Slunce totiž nakonec vždycky vyjde a kdo by chtěl po světě chodit s mžouráním a šklebením.

Na poličce mám sbírku slunečních brýlí elegantních, sportovních na kolo, polarizovaných na řízení, levných na zahradu a stejně nejraději nosím jedny, ke kterým mám citový vztah. Už nesou stopy času, ale jsou to ty nejlepší brýle, které sluší, vydržely i pár přisednutí a jedno přejetí kolem, pády do záhonu nebo plavání ve slané vodě.

Navzdory doporučení optiků je nosím ve vlasech, už pro ten elegantní pohyb přesunutí brýlí vzhůru. A čas od času potřebuji utáhnout pacičku, aby správně držely na očích i ve vlnách. Můj pan optik mi vždycky vyčiní, že brýle se přece ve vlasech nenosí, dnes raději zajdu jinam, kde si na mě tak netroufnou.

O dvě ulice dále je optika, kam bůhví proč nechodím, snad proto, že tam dřív býval strašidelný dům, a ani zdařilá rekonstrukce nevymýtila můj strach od dětství. Stojí v bývalé židovské čtvrti a neumím projít ulicí, aniž bych necítila smutek, bolest a provinilost za selhání civilizace i jednotlivců.

Ale pracuje tam Karel, můj vrstevník, kdysi jsem ho porazila v okresním kole fyzikální olympiády a v tanečních mu šel dobře foxtrot. Známe se tedy trochu na to, abych se nebála vkročit do cizích prostor, a málo na to, aby mi vynadal za brýle ve vlasech.

Tam, kde bývaly vylomené dveře a puch z rozbité budovy, teď září elegantní ecru barvou fasáda a čisté linie oken. Opatrně stisknu kliku dubových dveří, v chodbě i prodejně klapu podpatky po světlé dlažbě, spolu se skleněnými vitrínami působí interiér svěže. Zvonek nad dveřmi prozradí moji přítomnost, vysoký muž zvedá hlavu od jakéhosi přístroje a v očích čtu, kolik vteřin mu trvá, než si vzpomene. Foxtrot, Karle, foxtrot!

Dobrý den! Nebo ahoj? Omlouvám se, neviděli jsme se od tanečních. Ale vede si dobře, Karel, rozpačitou situaci řeší starosvětským podáním ruky. Teď mám navrch, nevynadá mi za brýle ve vlasech. Mrkne na mě pozorně a už je pevný v kramflecích: nech mě hádat, pacička, ukaž, to bude za minutku.

Zkušeně uchopí brýle tak, jak to umějí jen optici, oni se to snad učí v nějaké hodině. Jak se může jmenovat? Odborné držení brýlí? Kolik hodin ó dé béčka týdně asi měli? Nečekaná krása interiéru bývalého domu hrůzy pouští na špacír moji fantazii, chvilku vypínám všechna „ještě je potřeba“ a sleduji herecké představení mistra: ještě to vyčistíme ultrazvukem, tady je uštípnutý plast u šroubku, zakápnu to pryskyřicí, máš pár minut? Každý jeho pohyb má smysl, řád a noblesu.

Zasněně obcházím království skleněných vitrín, tyhle brýle potřebuji na nesplněné cesty, výstřední do Milána, klasické do Lisabonu, zrcadlové do Mexika; slyším se, jak Karlovi chválím povedenou rekonstrukci. Děkuji, pořád je to starý dům s pěkným make–upem, bojuji s vlhkostí od řeky a starými instalacemi. A řemeslník, ten spraví jen kousek trubky, ale kopat havárii vodovodu jsem musel já, optik, no pojď se podívat, o víkendu jsem tady běhal s flexou a řezal podlahy!

Představivost pracuje, Karel v bílém plášti musel z kulis spořádanosti odbíhat do špinavého chaosu, dekadentní výjev. Automaticky jdu za ním, otevírá designové dveře, ale najednou střih, je to cesta do sklepa, holé kameny a cihly, staré elektroinstalace a známý puch. Pořád je to ten starý strašidelný dům, jen si dovolil drahou plastiku.

Ve výjevech fantazie začíná svítit kontrolka, holka, co blbneš, vůbec nevíš, co se z hubeňoura v tanečních za ty roky vylíhlo! Má rodinu, nebo je to samotářský podivín? Tajný záletník, nebo spořádaný tatínek? Kolik unavených zasněných žen takhle do sklepa přitáhl? Jak silně bych ho uměla praštit kabelkou po hlavě?

První schod, Karel se na mě klidně otáčí a vykládá něco o flexe z obchodního řetězce, která funguje stejně jak ty drahé pro profíky. No jo, je to tady, teď mě v úzké chodbičce praští, rozřeže flexou a uloží do páchnoucího sklepa s původními gotickými klenbami a studnou. Ale mate mě jeho výraz; na brutálního vraha má příliš klidný obličej a nadšení v očích.

Druhý schod. V obličeji moc nezestárl, to není fér. Nemá za sebou vstávání k dětem, nespaní při nemocech, nespaní kvůli chrápání, zatracení chlapi, vypadají pěkně, i když si to vůbec nezaslouží, nejraději bych ho praštila kabelkou hned! Tu máš, za všechny bídáky, co před padesátkou vypadají líp než v tanečních, beztak jsi opustil ženu a lovíš studentky, co si chodí vybírat nové obroučky!

Třetí schod. Mluví o historii domu, o rodině, co se nevrátila, stejně jako zbytek komunity. Ve městě se ulici pořád říká Židárna – hloupě, neuctivě, bez znalosti minulosti. Málokdo ví, jak žily rodiny, nastavěná patra, oddělené čtvrti, vlastní studny i obchody. Třeba přišel z minulosti, s každým schodem zestárne o pár let a dole z něj bude starý moudrý rabín, se kterým si vypláčeme oči za chyby předků i současníků.

Čtvrtý. Karel čtvrtý, suterén nejspíš pamatuje jeho vládu. Tehdy byl sklep přízemím, čas pohřbívá budovy. Za císaře Karla tady bylo živo, teď jen puch a vlhko od vody. Stovky let života domu a čtyřicet let chátrání z dob bolševika.

Schody se stáčejí, pátý, šestý, sedmý, sedmička je moje šťastné číslo, neměj strach, určitě to není blázen. Umím číst v lidech víc, než bych si leckdy přála, většina obličejů má na čele palcové titulky a říkají i to, co nechtějí. Umím číst v lidech, a stejně jsem se párkrát spletla. Fatálně. S těžkými následky. Bude tohle poslední omyl?

A tady, na tom osmém schodu, mi nestačil kabel, tak jsem ještě musel shánět o víkendu prodlužovačku, směje se Karel. Asi je neškodný, přece by to tak dlouho nevydržel hrát. Teď se nelekni, schod je trochu udrolený, gentlemansky mě bere za ruku a jistě vede přes schod devátý, desátý, jedenáctý.

Panebože! Co když mě chce svádět! Tohle mě ani nenapadlo, no tohle se mi neděje dvacet let, nad něčím takovým hlava už neumí přemýšlet. Však kdo by sváděl tak dlouho vdanou a věčně unavenou ženu. Já na rozdíl od něj stárnu, vrásky i kila navíc, přece by se nesnažil o někoho tak nezajímavého. Tenkrát v tanečních se trochu snažil, ale to jsem byla ještě dítě s hlavou v oblacích. Dvanáctý.

Pouští mi ruku, hmatá po vypínači, třináctý bude krizový. Protože třináctý. Nažloutlé světlo s drátěným krytem kreslí na cihlách křivolaké stíny. Čas odkrýt karty. Co by udělaly hrdinky z filmů? Trochu se tu bojím, Karle. Vyvolám v něm soucit? Ochranitelský pud?

Neboj, trubka je tamhle za rohem, to budeš koukat. Vážně mu jde o tu trubku. On mi jde úplně normálně ukázat trubku. Já mu snad nestojím ani za vraždu, tss! Natož za svádění, ňoumovi. Vždycky byl divný, Karlos jeden. Dotčeně scházím poslední tři schody. Trubka Karel, ani si nevšiml, že ještě pořád nosím maturitní džíny. Maturitní! Kdo tohle může říct?

Dívej, tohle všechno jsem řezal. Štíhlé prsty, zvyklé pracovat s jemnými kousky, žalobně ukazují na zákoutí s čerstvými zásahy do stěny. A podlahy. Ukazuje, stojí vzpřímeně a rukama mává jak průvodce ve starém hradu, nalevo cihla z dob husitských válek, na podlaze cihly tereziánské, vyplněné čerstvou maltou. Zarazí se ve výkladu a na vteřinu zmlkne. Promiň, asi tě to nezajímá, ale teď budu ticho a ty poslouchej.

Podivný zvuk ve tmě za další klenbou. Mlaskání? Co to je? Můj hudební sluch zvládá zvuky dobře, ale tohle? Žblunkání? Je to tady. Za další klenbou číhá tajemná nestvůra, pro kterou budu svačinou. Ony ty zmizelé ženy neodešly od mužů, nenašly si práci v jiném městě, ani neodjely do Anglie.

Ony si šly nechat spravit brýle a optik je předhodil sklepní příšeře. Lidi si pak vytvoří vlastní legendy. Je ta příšera spíš savec, nebo plaz? Sežere mě naráz, nebo roztrhá? Nezakucká se z podpatků? Panebože, jak můžu v poslední minutě života řešit takové blbosti? Karle, co to je? Já se bojím! Říkám docela nahlas.

Hlas, moje zbraň! Když už já řeknu něco nahlas, lidi poznají, že je zle. Fakt se bojím! A poslední slovo rozbíjí klenba do ozvěny. Ale jdi, to je Pálava, chytne mi ruku Karel a rozsvítí temnou místnost. Přede mnou se láme světlo z žárovek do osmi demižonů, tak jak jsem vídala v dětství, když strejda kvasil rybízák. Ale tyhle jsou plné zlatého světla, usazené v železných koších, vycpané slámou, aby se zlato nepotlouklo. A v hrdle každého bublají v zátkách kvasinky, chaotický rytmus, blu, blu, blu, ze šťávy bude víno, jen nám dejte čas, blu, blu.

Příšera Pálava. Úleva i zklamání. Jsem asi blázen a už konec fantazie, vždyť je to jen víno. Karel se usmívá, říká něco o tchánovi od Mikulova, takže ženatý, spořádaný, no prosím. Lehce mě navede přes schod do další místnosti a ta je velká jako celá optika. Páni. Vzorně vyrovnané lahve na zídkách, desítky, spíš stovky. Popsané ručně, ve stejném úhlu. Mají tu ideální podmínky, usmívá se.

Tramín, nebo frankovka? Ukáže ke dvěma soudkům. Řídíš? Zavrtím hlavou a říkám, ty vyber. Frankovka, ladí ti ke rtěnce. Klidně sáhne po sklu, natočí do půlky rubínový mok, ani nevím jak, už držím pohárek v ruce. Překvapená, snažím se vnímat barvu, vůni, ale Karel se na mě klidně dívá, tak klidně, až samými rozpaky vypiju všechno naráz, jako když jsem babičce upíjela nálev z višňového kompotu.

Bere prázdnou skleničku, otře mi kapku z koutku rtu, opravdu ti ladí se rty a poprvé se na sebe oba usmějeme. Tři vteřiny ticha. Žádné fantazie, žádné rozpaky. Čisté ticho. Jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet.

Tiše podává ruku, pomáhá mi přes schůdek. U Pálavy zastaví, bublací koncert z demižonů už zní bezpečně. Zdvořile políbí konečky prstů. Tančila jsi ze všech nejlíp, měl jsem se tenkrát víc snažit. No nic, pryskyřice už zaschla, můžeme nahoru.

Vůbec nevím, jak jsem se ocitla venku, slunce pod mrakem, ve vlasech opravené brýle, zaplatila jsem vůbec? Ještě chvíli nechám myšlenky plout v barvách vína, v rytmu foxtrotu, co mohlo být a nebylo. V oknech domů, co žalují světu, se snažím zahlédnout oči těch, kteří se nevrátili; jak mohli dnes muži chodit pro košer víno a ženy klapat podpatky. A nezastali jsme se.

Moje střevíce klapou ulicí, kde cítím provinění za lidstvo i za jednotlivce, nasazuji brýle na oči, proč se mi mlží, je to vina, nebo víno? Od synagogy kráčí můj syn, vždyť ho jdu vyzvednout. Mami, ty pláčeš? A kde jsi vlastně byla? Dávám mu pusu do vlasů, jen opravit brýle, jak to šlo ve výtvarce? Dobrý, modeloval jsem Venuši, mami. Malý rytíř mě bezpečně vede zpět z rozlétaných myšlenek do světa reality. Příště si raději nechám vynadat od svého optika, brýle se přece ve vlasech nenosí.