Do zbraně, občané! Do Prahy se valí mlčící většina. Dočetl jsem se to včera na Fóru 24. V pátek v 15.00 dorazí na Pohořelec. Pohořelec je malý, já starý a poměrně nepohyblivý, takže tam raději nepůjdu: mohli by mne ušlapat. Navíc jsem byl celý život v poměrně výrazné menšině, a to, musím se přiznat, i trochu programově – aby člověk měl na světě nějaký smysl, měl by aspoň tu a tam dělat a říkat něco, co nedělají a neříkají všichni.

Co je to vlastně za většinu? Podstatné je, že se za většinu považuje. Z toho by plynulo, že se nejspíš musela napřed spočítat. Skoro bych řekl, že prohlásit se za menšinu by byl aspoň projev jisté kuráže. Dále to jsou „obyčejní lidé“ a zároveň taky „slušní lidé“. Kdyby tvrdili, že jsou tak trochu excentrici a tu a tam provedou i něco neslušného, byli by aspoň něčím zajímaví a dali by najevo, že mají od sebe střízlivý odstup. To jest, že je na nich aspoň něco živého.

Obyčejní slušní lidé, t. č. ve většině, chtějí vyjádřit nesouhlas s vývojem společnosti a s plíživým nástupem nesvobody. To cítí leckdo leckdy. Když se to nějak nerozvede a neupřesní, není to žádný důvod k tomu, aby se jeden nechal ušlapat na Pohořelci.

Dále chtějí okamžité změny a spravedlnost dostupnou pro všechny. Rázné a neotřelé. A upozorňují „naše představitele“, „že jsme tady, jsme zástupci lidí, kteří současné politiky nevolili nebo s jejich postoji nesouhlasí“ a vysvětlují těm představitelům, že jsou „menšinou, která vládne nám, většině“ (tedy té, co se sama spočítala). Řekl bych, že představitel se stává představitelem tím, že ho někdo zvolí (dokonce i někteří „zástupci většiny“, jak se bezděčně přiznává ve výše citované formulaci). U nás to platí od roku 1990 dodnes. Zároveň taky platí, a to odjakživa, že vždycky většina volí menšinu, a nikoli naopak. A konečně, ti, co míří v pátek na Pohořelec, o sobě říkají, že jsou „zástupci lidí…“ atp.  Zástupci lidí, to znamená, že je museli lidé zvolit. Nebo snad ne?

A základní věc: „Jsme si vědomi toho, že sedět za počítačem a vyjadřovat své postoje přes sociální sítě už nestačí… Teď je třeba jít a jednat.“ Chtěl bych „zástupce většiny“ upozornit, že mezi dřepěním u počítače a vyváděním na Pohořelci je velmi široký prostor pro smysluplnou aktivitu. To znamená pro práci, která sice šlechtí, ale taky bolí.

Závěrem bych rád ocitoval reakci jednoho návštěvníka na Facebooku (když jsem se na jejich stránku díval, byl tam sám): „Taky bych rád přijel, ale nevím, proti čemu vlastně budu protestovat. Prosím vás, proti čemu tedy protestujete? Není to z vašich příspěvků poznat. Předpokládám tedy, že proti vládě, ale možná by to chtělo blíže specifikovat, tedy s čím konkrétně nesouhlasíte… Fandím Vám, jen bych chtěl vědět, když tam přijedu, tak proč tam vlastně jdu.“ Mám k ní jen jedinou připomínku: fandím vám, jen bych chtěl vědět, o co vám jde, to mi připadá velmi nebezpečně benevolentní. Ale abych nebyl hnidopich: když si člověk prohlášení „zástupců mlčící většiny“ přejde dvakrát, je mu všechno jasné: nejde jim vůbec o nic.