Měli jsme s velkou slávou a nadějí pohlédnout do svého zdravotního zrcadla a zjistit, jak na tom jsme. Plošné testování. Jenže ono není moc plošné, aspoň pokud jde o vztah realita-výsledek, a data se tají i před ministrem vnitra Janem Hamáčkem.

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch si od testů sliboval, že nám to ukáže, „v jaké fázi epidemie jsme a jaký je odhad dalšího vývoje. Pokud bude podíl nakažených v populaci nízký, čeká Česko další nárůst případů v příštích týdnech a měsících.“

Pokud je to tak, jak se proslýchá, jsme úplně na začátku.

Server Neovlivni.cz píše 30. dubna: „Tým kolem náměstka ministra zdravotnictví čísla z testování stále tají. Neoficiální informace, které získala redakce Neovlivní.cz, ale ukazují, že podíl nakažených lidí v populaci je podle testů velmi nízký. ‚Jsou to zatím tři promile,‘ uvedl zdroj obeznámený s dosavadními výsledky. Už minulý týden jsme informovali, že v první den testování v Praze a středních Čechách dokonce nebyl jediný pozitivní záchyt.“

Data se tají tak, že k nim nepustili ani šéfa krizového štábu Jana Hamáčka. „Jan Hamáček podle zjištění Neovlivní.cz na pondělním jednání se zástupci Vojtěchova resortu požádal o dosavadní výsledky plošných testů, které mají ukázat, jak si země stojí s nákazou, a zda jsme všechno zvládli, jak tvrdí premiér Andrej Babiš. Ani Hamáček ale data nedostal. Odpověď zástupců resortu zdravotnictví podle zdrojů redakce zněla: výsledky plošných testů zveřejníme až najednou, v květnu. Jan Hamáček tyto informace nekomentoval. Potvrdil pouze to, že informace o nákaze nedostal. ‚Nemám je. Prý je sdělí najednou,‘ napsal Hamáček v sms zprávě.“

Tak to je skutečně důkladné utajení. Roman Prymula už vyhodil ze zasedání zdravotnického expertního týmu Daniela Münicha z iniciativy KoroNERV-20, protože se pořád ptal na data.

Tak nakonec se třeba čísel dočkáme, ale je otázka, co budou znamenat.

Šéf Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislav Dušek před spuštěním testovací akce doufal, že vzorek, ze kterého se bude vycházet, bude reprezentativní: „Jsou to lidé vybraní tak, aby například jejich věková nebo sociální struktura odpovídala struktuře české populace. Jde tedy o reprezentativní obrázek české populace, který půjde zobecnit na celou republiku… Ve stanech budou mít profesionálové kvótní tabulky, budou tak vyhodnocovat, jestli nabírají respondenty v daných kategoriích, jako je věk nebo pohlaví. To se bude zapisovat, abychom udrželi reprezentativnost vzorku.“ (iRozhlas.cz)

Dále čtěte

Pochybné a i před Hamáčkem tajené testování ukazuje prý promořenost tři promile

Měli jsme s velkou slávou a nadějí pohlédnout do svého zdravotního zrcadla a zjistit, jak na tom jsme. Plošné testování.

Protože je šéfem statistiků, musí tam cítit jisté slabiny, proto dodává: „Věcí, kterých se musíme vyvarovat, je tolik, že v rychlosti, ve které studii chystáme, skoro nemůžeme všechny pokrýt. Vždy se nějaká kritika najde.“

Ta se taky našla. Tak třeba sociolog Jan Spousta na Facebooku napsal:

„Proč je špatně měřit promořenost covidem tak, že se spolehneme na dobrovolníky: Problém je, že nevíme, jak koreluje ochota nechat se změřit s tím, zda člověk zažil příznaky nemoci. Dovolím si to vysvětlit na příkladu.

Představme si, že asi 20 % lidí prožije nemoc bez příznaků. A že v nějakém městě nebo stratu obyvatelstva měříme dobrovolníky, přičemž skutečná promořenost nemocí činí 1 % a podíl měřených lidí je malý vůči celkovému počtu obyvatel. Kdyby ochota nechat se změřit korelovala co nejvíc záporně (tj. kdo to zažil, nechce se nechat změřit), tak vzorek bude obsahovat přibližně 20 % z 1 %, tj. 0,2 % lidí, kteří chorobu prodělali.

Kdyby naopak ochota nechat se změřit korelovala co nejvíc kladně (tj. kdo to nezažil, nechce jít k testům), tak se dostaví jen ti, kteří nemoc prožili a vědí o tom, plus pár hypochondrů nebo chřipkařů, a naměřená promořenost se může blížit ke 100 %.

Chyba měření je tedy tak velká, že nemá cenu měřit. V podstatě může vyjít jakékoli číslo.

Reálně bude korelace ležet někde mezi těmito extrémy, ale bohužel nemáme jak zjistit, jak velká je přesně. Lze se domnívat, že k testům půjdou spíš lidé, kteří něco podobného prodělali, takže výsledek bude spíš nadsazený než podceněný, ale ani to není zcela jisté.

Jediné správné měření by bylo nedobrovolnické. Vláda by měla ‚vylosovat‘ vzorek z databáze obyvatel a požádat vylosované lidi, ať se dostaví k odběru. Jinak jsou to vyhozené peníze.“

Pokud se někdo ztrácí v té terminologii, prostě se chce říci, že výpovědní hodnota testů provedená na základě dobrovolné účasti je zkreslená. Je to vlastně taková anketa. Na tom se mnoho nedá zlepšit tím, že si pak „příchozí“ rozčleníme podle kategorií věku a pohlaví a tak dále. Ten vstupní „materiál“ je prostě subjektivní.

Objevuje se i námitka na tuto námitku, že se bude dělat měření na kontrolním vzorku. Jenže ten buď bude skutečně reprezentativní, tak je otázka, proč se reprezentativně netestovalo hned, nebo nebude, a pak je zbytečné něco kontrolovat.

Takže shrnutí: 1. Provádí se testování, které se tají i před nebohým Hamáčkem. 2. Úniky informací ukazují, že promořenost nenastala. 3. Vůbec nevíme, jestli se naměřila nějaká čísla odpovídající realitě.

Tak teď to podle toho můžeme všechno vědecky řídit.