Vítěz voleb dostal třicet procent platných hlasů. Pro řadu lidí je to dost silný důvod k tvrzení, že v tom případě je třeba volbu respektovat a s vítězem se rozumně domluvit v zájmu všech občanů. Hlasatelé této teze mají pocit, že by to tak bylo správné. Jenomže pravdivost tak těsného propojení obou tvrzení je iluzí.

Demokratickou volbu je samozřejmě třeba respektovat, a ne se ji pokoušet „opravit“. Někde se to zkouší násilím, jinde opakovaným hlasováním. V Irsku by mohli vyprávět. Nejsem-li spokojen s výsledkem hlasování, mám celou řadu možností. Od ostentativního ignorování všeho, o čem hlasování rozhodlo, až po aktivní činnost za účelem změny při dalším hlasování.

Z toho důvodu neplatí, že je jaksi automaticky správné srazit kufry a vítězi voleb začít pomáhat. Ostatně, zcela demokraticky byly zvoleny i obludy typu Adolfa Hitlera a Klementa Gottwalda. Také měli všichni ti přehlasovaní jen zasalutovat a pustit se s nimi do spolupráce pro blaho země a jejích obyvatel?

Vítěz voleb dostal nejvíc hlasů. To z něj dělá vítěze voleb, ale nic víc. Není o nic hodnější a lidumilnější, než byl před volbami, není ani o nic větší nebo menší šibal, než byl před volbami. To nebo ono byl už předtím a je tím i po volbách. A to je teprve kritérium, podle něhož se ti ostatní mají rozhodovat, zda s ním chtějí nebo nechtějí jít do party.

Zdá se však, že někteří voliči jiných subjektů, než je ten vítězný, se ve svém spravedlivém rozpoložení domnívají, že by ostatní politické strany měly vítězi vyjít vstříc. Měly by se zachovat konstruktivně a státotvorně, ubrat ze své hořkosti a přičinit se spolu s vítězem, aby nám bylo všem lépe.

V očích těchto hodných lidí už není trestní stíhání vítěze trestním stíháním, protože je přerušené. (Napadá mne srovnání s jinou lidskou činností, ale nenapíšu to sem.) Minulost je pryč, hleďme do budoucnosti! Legální a současně nemravné finanční machinace jsou bagatela – kdo na jeho místě by se nezachoval stejně? Lhaní a křivá přísaha jsou odpuštěny, protože řeč se mluví, pivo se pije a možná měl za zády zkřížené prsty. Za téměř čtyři roky ve funkci ministra financí se zdvojnásobil jeho majetek. To se přece může podařit každému. Ze sto tisíc udělat za čtyři roky dvě stě tisíc, to je v lidských silách. Jenže ze čtyřiceti miliard udělat osmdesát? A jako ministr financí, jehož úřad má tu moc, že může určovat, kdo dostane jakou státní zakázku, nebo dokonce likvidovat firmy na základě podezření, a nikoli důkazů? Zajisté, on sám to nedělal, prý ani nikoho neúkoloval. Dejme tomu. Ale také žádné takové nepravosti nezabránil a teprve jeho nástupce se alespoň omluvil.

Lidé, kteří opravdu věří, že s člověkem obklopeným kohortami šíbrů, kariéristů a šplhounů je možné demokraticky a řádně spravovat stát, se hluboce mýlí. Měli by naopak jasně podpořit ty strany a politiky, kteří takovou mesalianci odmítají. Zcela právem se většině poražených nechce věřit, že by hlasy voličů měly kouzelnou moc a zázračně by proměnily bezohledného mamonáře v laskavého dobrodince. Šavel se mohl obrátit v Pavla jen díky zázraku. Zde však máme co činit s nepolepšitelným, veskrze pozemským celníkem a výběrčím daní. Jeho jméno není Matouš, nýbrž Andrej, a jeho „evangelium“ je falešné.