HISTORIE / Dravé proudy Vltavy unášejí kusy ledu i zbytky stržených vorů. Jedna z velkých ledových ker narazí do vodou podemletého šestého pilíře Karlova mostu. Kamenná konstrukce se bortí a vzápětí se zřítí do řeky i s vojenskou strážnicí. Hladová řeka spolkne nejen její trosky, ale i těla čtyř vojáků. 

Velká voda nebývala ničím výjimečným, lidé na jarní rozvodnění byli zvyklí odnepaměti. V posledních únorových dnech roku 1784, tedy přesně před 240 lety, to však bylo jiné. Mnohými evropskými i českými městy se prohnala jedna z nejstrašnějších povodní v novodobé historii lidstva. Řeky se vzbouřily, ničily vše, co jim přišlo do cesty, ledovými krami útočily na mosty i lidská stavení, unášely majetky i lidské životy.

Za vším hledej sopku

Předehra k tragédii začala už na jaře roku 1783, kdy se probudila k životu islandská sopka Laki. Ničivá erupce nastala na začátku června a trvalo ještě dalších osm měsíců, než se vulkán uklidnil. Za tu dobu vychrlil až 15 kilometrů krychlových lávy a těžko představitelných 500 milionů tun sopečných plynů, především oxidu siřičitého, ale také fluorovodíku a chlorovodíku. Po kontaktu s vodními parami se zrodila jedovatá mračna, která likvidovala plodiny a zabíjela hospodářská zvířata, následný hladomor pak vyhubil nejméně pětinu celé islandské populace. Sopečný oblak se však šířil dál, objal značnou část severní polokoule a pohrál si s klimatem. Evropu toho roku sevřela nebývale krutá zima. 

Hory i nížiny zasypávaly obrovské přívaly sněhu, ledová pokrývka zkrotila i tak bujné veletoky jako Labe či Dunaj a například v Dánsku zamrzla úžina mezi ostrovy Fyn a Zéland, takže ji lidé mohli přejet s povozem. „Začalo mrznout hned 1783 po svatém Martinu a po Vánocích tak hojnost sněhu napadlo, že na rovině víc než 1 loket ho leželo a mrazy takový, že jich od 50 let staří nepamatovali,“ líčí kronikář Velebil z Městce Králové zimní kalamitu ve středních Čechách.

„Kdo chtěl, mohl přes řeku nejen jíti, nýbrž i s vozem a na něm dosti těžkým nákladem jeti…“ popisuje očitý svědek Václav Hodek z Ouholic situaci na řece Vltavě u Mělníku. Známý český kronikář, milčický rychtář František Jan Vavák z Nymburska, zase ve své kronice píše: „Nejstarší lidé se té zimě diví a že jakživ takovou neviděli jistí.“ Zamrzly všechny české vodní toky i nádrže, nížiny přikrylo i více než 60 centimetrů sněhu, hory pak dvojnásobek. V pražském Klementinu naměřili 73 ledových dní v řadě. 

Když se valí voda

A pak přišla obleva, náhlá a prudká. Teploty vyrazily vzhůru – 27. února až k devíti stupňům. Foukal silný vítr, hustě se rozpršelo, sníh se rozpouštěl před očima. Jenže hluboce promrzlá půda nebyla schopná tolik vody najednou pojmout. Hladiny potoků a řek začínaly nebezpečně stoupat v celém širokém pásu povodí od Dunaje a Odry přes Labe a Rýn až po Seinu, Loiru a Mázu. Ba co hůř, na tocích začaly pukat ledy.

„Hned vody ouprkem ze všech stran se valily, luka, pole, obce zatopily, a sice taková voda sem pod Milčice přišla a onde i onde na polích stála, že jsme to ještě, kteří tu rozeni jsme, nikdy neviděli,“ líčí barvitě Vavák. Velká voda započala své dílo zkázy.

Ticho před povodní

V Plzni povodeň strhla 27. února 1784 most a spolkla celou dvacítku lidí, kteří její řádění pozorovali. Všichni se utopili. Berounka zaplavila příbytky v Berouně a tekla lidem kolem postelí, Otava se rozlila z koryt a zaplavila Písek, Vltava zase pustošila Český Krumlov i České Budějovice. A hnala se ku Praze. Tam se toho dne ještě příliš nedělo. Popukané ledové kry poklidně odplouvaly korytem řeky, hladina prý v podvečerních hodinách dokonce mírně poklesla.

Už za svítání dalšího dne, 28. února, se však směrem od Vltavy neslo zlověstné dunění a praskání. Ledové kry a klády z rozlámaných vorů narážely do pilířů Karlova mostu (tehdy ještě zvaný jako Kamenný), dravý proud odnášel zdechliny utonulého dobytka, kusy chalup či mlýnská kola. Velká voda přišla rychle a nečekaně a zaplavila i ta místa, která doposud nikdy povodní postižena nebyla. Lidé proto ani nestačili utíkat do bezpečí a zoufale šplhali na stromy nebo lezli na střechy domů, aby si zachránili holý život. Mnohdy marně. 

Podle svědků dokonce po Vltavě plula postel s vyděšenou ženou a malým dítětem v náručí nebo kočár s cestujícími. „Voda končila uvnitř Starého Města na rohu Betlémského náměstí a Husovy ulice. Ta byla pod vodou celá a voda se Karlovou z jedné a Platnéřskou z druhé strany dostala až na Malé náměstí. V kramářské písni se zpívalo: ,K malýmu rynečku od mostu došahala, a to až k samýmu domu Zlatý koruny došla‘,“ popisují hydrolog a historik Českého hydrometeorologického ústavu Libor Elleder a Jan Munzar z Ústavu geoniky.

Na levém, tedy malostranském břehu byla zatopená velká část Újezdu, okolí Johanitského špitálu, celý ostrov Kampa. Voda pokryla také takzvané Špitálské pole, na němž později vyrostla pražská čtvrť Karlín, nevyhnula se ani ulicím v Libni nebo zahradě Trojského zámečku.

Voda pozřela vojáky

Lidé na Střeleckém ostrově zůstali trávili celý den i noc v hrůze na vrcholcích stromů, pevnou půdu pod nohama jim voda vzala. Nebožákům ze zatopené Kampy pouštěli Pražané z Karlova mostu žebříky, aby je zachránili. Ale jedné z největších zatěžkávacích zkoušek ve své dlouhé historii musel čelit i sám most. Ještě téhož rána se jeho podemletý šestý pilíř na jižní straně zřítil do vody a vzal s sebou i strážní budku s pěti vojáky. Ve vlnách tehdy zahynul velitel kaprál Jan Šmid a tři jeho podřízení: Josef Daněk, Danko Manulek a Jan Winter. Zachránil se pouze voják Antonín Maruška, jemuž se podařilo se zachytit na pilíři. 

Povodeň silně poškodila i záhlaví dalších pěti gotických pilířů a tři oblouky. Dalšího dne se navíc rozlomilo sousoší svatého Václava a jeden ze dvou andělů padl do hlubin. Na na dně řeky pak čekal dlouhých 220 let, než byl v roce 2004 objeven.

Voda údajně dosahovala až do výše 5,75 metru nad úroveň břehu a protékala hlavním městem odhadem 4 580 krychlových metrů vody za vteřinu. Pro srovnání, při ničivé povodni v roce 2002 to bylo přibližně 5 160 krychlových metrů za vteřinu. Praha však nebyla ani zdaleka jedinou metropolí, která zápasila s divokým živlem. Ničivá povodeň soužila i další města střední a západní Evropy. Například v Kolíně nad Rýnem stoupla hladina řeky o deset metrů a rozlámané kry strhly desítky domů včetně městských hradeb.

Rychle bylo po všem

Jak rychle voda přišla, tak i odešla. 29. února už Vltava pražské ulice pomalu opouštěla. Ale ani pak si Pražané nemohli oddechnout. Velká voda jim vzala palivové dříví a zničila jezy, které byly důležité pro chod pražských mlýnů i pekáren. Po pouhých dvou dnech se navíc zima do města vrátila a rozlitá voda zamrzala.

Hned na jaře přesto začaly práce na opravě Karlova mostu. Když ho povodeň v roce 1890 poškodila znovu, objevili dělníci při opravách jeho základů cínovou desku s datem 1784, připomínající jednu z největších povodňových zkáz.

„V zadním ohlaví byl nalezen starý primitivní základ, sestávající z mlýnských kamenů, uložených volně do řečiště na pouhý písek s bahnem bez pilot, bez roštu. Jednotlivé kvádry byly spojeny železnými tříhrotovými skobkami. Ač tento základ se jeví tak primitivní, přece v roce 1784 přispěl k záchraně kleneb,“ stojí ve Věstníku Klubu Za starou Prahu z roku 2003.

Těžší situace než v roce 2002

Katastrofální povodeň se zapsala černým písmem do dějin jako jedna z největších živelních pohrom v našich dějinách. „Regionální rozsah této události, která přišla po výjimečně chladné zimě, byl vskutku nebývalý a lze konstatovat, že z tohoto hlediska předčila i případ z roku 2002,“ uvádějí Elleder a Munzar. „Také vzhledem k množství a ničivé síle ledových ker, které tehdy uvedla povodeň do pohybu, bylo ohrožení sídel a situace postižených mnohem těžší.“

Kolik lidí tehdy dravá voda vzala, kolik domů odnesla, ale nikdy spočítáno nebylo. Jak píše historička Pavla Státníková: „Škody na majetku byly obrovské. Oběti na životech se na celém zasaženém území mohly zcela určitě počítat na stovky a zcela určitě nebudou nikdy zjištěny.“