Objevil se letmý náznak toho, že by se možná aspoň trochu mohla zákonem omezit moc mediálních magnátů. Jenže je to skutečně jen náznak a na velký zázrak to nevypadá.

„Zvažujeme zákaz křížení vlastnictví,“ řekla v úterý náměstkyně ministra kultury za ČSSD Kateřina Kalistová při debatě v Senátu nazvané „Koncentrace vlastnictví médií“. Kalistová tam uvedla, že Ministerstvo kultury novelu zákona o rozhlasovém a televizním vysílání předloží vládě v srpnu.

„Já bych ten návrh, který předložíme jako expertní, chtěla poslat ještě jednotlivým koaličním stranám, aby se k tomu vyjádřily,“ řekla pro server iDNES.cz. Zákaz křížení vlastnictví v různých typech médií je prý jednou z možností.

Mohlo by to nějak zasáhnout mediální impérium, které si buduje šéf ANO a ministr financí Andrej Babiš? Podle Kalistové by se změny týkaly až budoucnosti a stát by nemohl vyvlastňovat už udělené licence. Babišův Agrofert vlastní Rádio Impuls, společnost MAFRA, která provozuje server iDNES.cz, hudební televizi Óčko a vydává deníky Mladá fronta DNES a Lidové noviny. Pokud by se do zákona zákaz křížení vlastnictví dostal, nemohl by Babiš do svého balíčku přidat třeba celoplošnou televizi.

Psát se bude hezky

Andrej Babiš už dnes představuje nebezpečné spojení ekonomické, politické a mediální moci. Jeho deklarovaná představa, že chce, aby média o něm psala objektivně, znamená, že nebudou psát nic, co by nějak výrazně zasáhlo jeho zájmy.

Babiš bývá někdy přirovnáván k italskému mediálnímu magnátovi a expremiérovi Silviu Berlusconimu. V jeho případě jde ale o něco jiného. Berlusconi média nejdříve vlastnil a pak šel do politiky, zatímco Babiš si je opatřil jako politik ke svým účelům. Berlusconi také uskutečnil velké křížení médií, má noviny a televizi.

U nás je křížení vlastnictví audiovizuálních médií regulováno prostřednictvím zákona o rozhlasovém a televizním vysílání a zákonem o ochraně hospodářské soutěže. Jedna osoba může mít nejvýš dvě licence na celoplošné digitální televizní vysílání.

Babiš není sám, kdo spojuje vlastnictví médií s politikou. Jaromír Soukup vlastní mediální agenturu Médea, časopis Týden a televizi Barrandov. Sám do politiky ale přímo nevstoupil, byl jen za druhé Topolánkovy vlády náměstkem ministryně školství a jinak se věnoval finanční podpoře Strany zelených a prezidentského kandidáta Jana Fischera.  Spojit média a politiku s byznysem je lákavé, na to už přišli i další.

Noviny nám zkrotly

Co znamená pro politika vlastnictví novin a rozhlasové stanice, už jsme za Babišovy politické kariéry zažili. Jeho noviny zkrotly, opustila je řada novinářů. Materiály kritické k Babišovi, pokud se objeví, jsou bezzubé. Nepřipadá v úvahu, že by se nějaký investigativní novinář pustil třeba do pátrání po počátcích majitelova podnikání, třeba po původu peněz, které pro rozjezd svého byznysu potřeboval. O některých věcech se nepíše, třeba o konfliktu zájmů, když je ministrem financí člověk, jehož firmy pobírají dotace od státu. Vlastně je to roztomilé, stát dává peníze člověku, který ze svých zisků financuje vlastní politickou kariéru, aby ze státu, který mu přispívvá, udělal svůj vlastní nástroj. „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou peníze,“ říká polní kurát ve Švejkovi. A ještě lépe se hoduje, když se peníze dávají.

Je nějaká naděje Babišovu mocenskou konstrukci narušit? Pokud by prošlo to, o čem mluví náměstkyně Kalistová, tak to oligarchovu moc příliš neomezí. Stávající poměry zůstanou, jak jsou. Babiš má taky možnost ovlivňovat další média nepřímo. Může zvolit nějakou dohodu o neútočení, nebo sám může útočit, jak ukázal třeba v případě sporu s Českou televizí, kde se mu nelíbil pořad Reportéři a stěžoval si.

Jenže pokud by se jemu a případným dalším politickým obchodníkům měla přistřihnout křidélka, musel by být zákon mnohem přísnější. Těžko však očekávat, že by to Babiš nechal dojít tak daleko ke smutným koncům, tedy pro něj smutných. Můžeme čekat krvavou bitvu. Na své straně bude mít zocelené novinářské spolubojovníky, které už si ve svých novinách vychoval, stejně jako si chová kuřátka ve svých drůbežárnách.

Pokud někomu záleží na svobodné společnosti, tedy na společnosti, kde si s námi nebude kdejaký potentát dělat, co chce, mělo by mu záležet i na svobodných médiích. Jenže v době, kdy je možné si koupit všechno, pokud na to máte, už na staré mediální dinosaury není spoleh, už jsou někteří zkroceni v rezervaci a na další to možná čeká. Zbyla tu veřejnoprávní média, která se ale politiků bojí, a nová média.

Jisté je, že každé omezení mediální moci zákonem je dobré, ale jisté také je, že to nebude nic moc. Musíme se o sebe postarat sami.