Uplynulý víkend byl na českém politickém dvorečku doslova nabit událostmi. Dozvěděli jsme se, že Miloš Zeman bude znovu kandidovat, a že by rád vládu v čele s přítelem Andrejem, že by v ní rád viděl ČSSD, ale pravděpodobně bez Sobotky, že by mu v té vládě nevadili komunisti a asi ani Okamura… Žádnou klasickou předvolební kampaň hradní pán nepovede, tu neklasickou totiž vede nepřetržitě, podobně jako nepolitik Babiš. ČSSD si opětovně zvolila do čela Sobotku. Ono se asi nikomu jinému kandidovat moc nechtělo, pár měsíců před pravděpodobně prohranými volbami není o co stát. Od staronového předsedy zaznělo několik silných formulací, vymezujících se vůči místopředsedovi v jeho vládě. To je fajn, pak si však nelze nepoložit otázku, proč s ním vlastně sedí ve vládě a tím legitimizuje jeho způsoby.

Ve stínu těchto headlinů zůstala zpráva o tzv. Babišových auditech. I z objednaných raportů, kterým Babiš omylem říká audity, zástupců velké čtyřky PWC a EY, vyplývá jediné – Babiš se dlouhá léta chová ve svých finančních a obchodních záležitostech jako eskamotér a kejklíř, jako velkohokynář. Otázkou zůstává, zda je to na hraně či za hranou zákona. Jinými slovy, zda jde jen o šikovné formy daňové optimalizace anebo jde v některých případech již o trestný čin krácení daně či podvod. Podobně nezodpovězená zůstává i otázka u kauzy Čapího hnízda, tedy šlo v tomto případě o dotační podvod nebo jen o účelovou chytristiku, která umně obešla pravidla. Jak to vlastně je? Je ten Babiš následováníhodným hrdinou anebo zavrženíhodným padouchem?

Marketéři a píaristi ANO a AGF, dnes svěřeneckého fondu paní Moniky a JUDr. Bílka (dříve VŠ politická ÚV KSČ), nasadí veškeré své kapacity, aby národu vysvětlili, že všechno kolem jejich bosse je ok a kdo má jiný názor, tak je jen závistivý ztroskotanec a pokrytec. Disproporce v příjmech a výdajích v řádech stovek milionů jsou jen prkotinou, která je pod rozlišovací schopností velkého Andyho. Pánové Plesl a Léko napíší své úderné úvodníky a agilní Komárek si dá na kuráž a pronese plamennou obhajobu na půdě „žvanírny“. A jede se dál směrem k vítězným podzimním volbám. Koho koblihu a klobásu jíš, toho píseň zpívej.

V těch jakoby auditech PWC a EY je také info o tom, že Babiš získal vysokou sumu za prodej prostějovské firmy Profrost. Mimochodem tato firma se zabývá výrobou hluboce zmraženého pečiva („gurmánské delikatesy“). Takže této firmě ručil AGF za úvěry a půjčoval jí peníze. Pak tuto firmu prodal Babiš jiné své firmě, aby ty takto získané peníze pak půjčil formou korunových dluhopisů té firmě. Galimatyáš? Ale ne, je to takové hezké záměrné (a asi jen účetní) perpetum mobile, někdo by mohl říci i možné obcházení zákona či dokonce jeho překročení. Ať je to, jak chce, tak jedno je jisté, a sice to, že podobné móresy by takového šikulu v normálním právním státě diskvalifikovali z jakékoliv veřejné funkce, natož pro pozici ministra financí, zvláště když je dotyčný největším příjemcem státních a evropských dotací a pravidelný úspěšný účastník významných veřejných soutěží.

Na svém únorovém sjezdu ANO představil Babiš svou vizi, kterou poeticky nazval jako své snění. Proč ne? Projde mu vše, o čem jiní ani nesní. A to, nejen zaměstnanci impéria Agrofert, jejichž průměrný plat je pod celorepublikovou průměrnou mzdou, ale i všichni ostatní plátci daní, zaměstnanci i zaměstnavatelé, OSVČ, ale i těch cca 300 českých korunových miliardářů. Těm všem se Babiš směje a zároveň jim ukazuje na svém příkladě na zjevně selektivní výklad práva a pravidel u nás.

Pokud se Babiš takto účelově, netransparentně a někdy i nemravně chová ve svých privátních obchodních záležitostech, pak nelze vyloučit, že se podobně bude chovat i jako správce státní kasy (včetně různých možných ohnutí různých čísel), byť o sobě ve svém umělém mediálním obraze bude tvrdit něco jiného. A příležitostí má více než dost. Nehledě na to, že je nejen sám sobě svým pánem, ale sám sobě i domnělým kontrolorem. Dokonalé. Kdo ví, o čem se mu to ještě sní, třeba se v těch snech objeví i nějaký ten nebožtík, s nímž se kdysi protnul na své strmé cestě do nebeských výšin. Třeba onen legendární Marc Rich, a možná i jiní. Nezodpovězené otázky se u našeho pragmatického snílka hromadí jako skládka nebezpečného odpadu.