Vláda v pondělí odsouhlasila návrh státního rozpočtu se schodkem 320 miliard korun na příští rok. Letošní schodek by měl být 500 miliard korun. A podle střednědobých výdajových rámců, které jsou součástí vládou schváleného materiálu, by schodek rozpočtu v roce 2022 mohl činit 286 miliard korun a v roce 2023 pak 252 miliard korun. V tomto kontextu je dobré nahlížet na některé výroky předsedy sociální demokracie Jana Hamáčka v souvislosti se státním rozpočtem a rozpočtovými příjmy a výdaji. Podle ministra vnitra a vicepremiéra Hamáčka nemůžeme chtít stát skandinávského typu za rumunské daně. Sociální demokraté opakují stále dokola tu samou pohádku, s řešením ale nepřicházejí.
V tiskové zprávě, která je na webových stránkách sociální demokracie, šéf ČSSD Jan Hamáček jasně demonstruje, jak Česká strana sociálně demokratická uvažuje o státních financích: „Covid jasně ukázal, že potřebujeme silný stát – dobře fungující zdravotnictví, integrovaný záchranný systém a školství. Ale nemůžeme chtít stát skandinávského typu za rumunské daně. Ať se to koaličnímu partnerovi líbí nebo ne,“ zdůrazňuje Hamáček.
A dodává: „Naše finance nejsou dlouhodobě udržitelné a budeme muset otevřít debatu, kde na to vezmeme. Buď budeme škrtat ve službách pro občana a nebo zvedneme příjmy státu. My říkáme, že stát je dlouhodobě podfinancovaný a potřebujeme zdanit velké firmy a banky a zabránit odlivu zisků do zahraničí.“
To, že státní finance nejsou dlouhodobě udržitelné, říká kdekdo a při výhledu do dalších let je očividné, na jak velký problém si do budoucna zaděláváme. Zvlášť když do toho zahrneme problematiku našeho důchodového systému, stárnutí populace a odchod silných ročníků do penze a změnu poměru lidí v důchodu a v produktivním věku ve prospěch těch prvních.
V takové situaci a s ohledem na řadu let, kdy budeme mít stamiliardové rozpočtové schodky, je skutečně adekvátní hovořit o tom, že naše finance nejsou dlouhodobě udržitelné. Debatu o tom, kde na to vezmeme, ale sociální demokraté otevírají už roky a zatím ji, zdá se, pořád úplně neotevřeli, protože stále opakují to samé a žádné konkrétní výsledky to nepřináší.
Dlouhodobě podfinancovaný stát
Jestliže Jan Hamáček říká, že jsou pouze dvě možnosti – buď škrtat ve službách pro občana, nebo zvednout příjmy státu, tak samozřejmě celou věc velmi zjednodušuje a jednak vynechává další možnosti, které existují a na které je možné se zaměřit, a pak ke „službám pro občana“ a „zvednutí příjmů státu“ lze přistoupit ještě trochu jiným způsobem, než jak naznačuje šéf sociální demokracie.
Tezi o tom, že stát je dlouhodobě podfinancovaný, by asi chtělo nějakým způsobem doložit. Je pravda, že rozpočtové schodky vláda Andreje Babiše sekala i v době ekonomického růstu, ovšem s největší pravděpodobností to nebylo zcela nutné. Stačilo nezavádět některá opatření typu slev na jízdném a zamyslet se nad dalšími výdaji státu, které možná nejsou tak úplně nepostradatelné (státní podpora stavebního spoření, některé daňové výjimky atd.).
Místo toho Jan Hamáček vytahuje už asi potisící tradiční sociálně-demokratické recepty – zdanit velké firmy a banky a zabránit odlivu zisků do zahraničí. Co se týče zdanění velkých firem, chtělo by to asi nastínit, co přesně tím předseda sociálních demokratů myslí a jak konkrétně by to podle něj mělo vypadat, nebo jestli je to jen jiný výraz pro „sektorové daně“, se kterými představitelé sociálně-demokratické strany rovněž velmi často operují.
Tlustí a vyžraní bankéři
Zdanění bank by asi nemohlo přijít v méně vhodnou chvíli. Ekonomika je na tom špatně a bude hůř. Její nemalé části jsou ochromené a stojí. Je jen otázka času, kdy se pod tlak dostane vlivem nesplácených úvěrů a hypoték i bankovní sektor. V takovou dobu zvyšovat daně bankám postrádá jakýkoli smysl a naopak by to celou situaci mohlo ještě zhoršit.
Zabránění odlivu zisků do zahraničí zní sice na jednu stranu pěkně, ale co je vlastně špatného na tom, když si zahraniční vlastník koupí podnik (případně jeho část nebo zde investuje), provozuje ho a inkasuje zisk? Čeští občané si také mohou pořídit firmy či jejich podíly v zahraničí – koupit si akcie zahraničních společností je dnes velmi rychlé a jednoduché – a rovněž mohou dividendy ze zahraničí pobírat. Zkrátka stejně jako nám zisky do zahraničí odtékají, mohou nám ze zahraničí i přitékat. Záleží jen na nás.
Samozřejmě z pohledu státu a společnosti dává smysl, aby toho přitékalo více, než odtékalo a v tomto ohledu není od věci podporovat to, aby na našem území působily a rozvíjely se firmy českých vlastníků a následné zisky u nás zůstávaly. Případně aby zahraniční firmy u nás více prostředků dále investovaly, ale stejně nakonec budou chtít inkasovat zisk, který posléze odteče pryč. Lze se jistě zamýšlet nad tím, co se s tím dá dělat a představovat konkrétní kroky, které by podpořily to, aby u nás vznikaly a rostly podniky, které přispějí k tomu, že od nás zisky odtékat nebudou.
Tohle ale sociální demokracie nedělá, místo toho jen šermuje s tím, jak je třeba „zabránit odlivu zisků do zahraničí“, což sugeruje představu nějakého odvážného hrdiny v červeném svetru, který se postaví do cesty zlotřilým korporacím a velkým firmám, které od nás zisky do zahraničí odvádějí. Něco takového je však nereálné a nestane se to a i kdyby se to někdy v budoucnu náhodou přihodilo, tak na to v konečném důsledku spíš doplatíme.
Takže ve výsledku to vypadá tak, že sociální demokraté jen ze setrvačnosti opakují to, na co jsou zvyklí a co už mají naučené a nabízejí lidem všespásný recept v podobě zvýšení daní, které zachrání veřejné finance a zajistí služby pro občany, a přitom na ně samotné nedopadne, protože ho zaplatí ti zlí a velcí, tlustí a vyžraní bankéři, oškliví cizáci a vydřidušské korporátní firmy.
Ve skutečnosti tím ale jen voličům věší bulíky na nos. Ukazuje se však, že lidé tomu už nevěří a nenechají se tak lacině ošulit. Stačí se podívat na výsledky ČSSD v krajských volbách nebo například v průzkumech Kantar CZ (v tom posledním měla 4 procenta hlasů). Pokud bude chtít sociální demokracie i nadále dělat sociálně-demokratickou politiku, bude ji muset provádět mnohem poctivěji, propracovněji a hlavně konkrétněji. Slova a vzletné fráze už prostě nestačí.