Alexandr Dugin FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0
Zatímco putinovské Rusko předvádí celému světu neskutečné barbarství, tamním myslitelům stále nedošla krásná slova, jak je jejich civilizace lepší a duchovnější. Ideolog Alexandr Dugin pokračuje ve svém hlásání eurasijství a je nadšen, že se Rusko konečně obrací správným směrem.
V článku, uveřejněném na webu Katehon.com, dostáváme opět plnou dávku jeho „myšlenek“. Začíná to skoro poeticky. Rusko je jako loď. (V době po neslavném konci křižníku Moskva je to trochu odvážné.)
Dugin píše: „Rusko je velmi velké, je to obrovská kontinentální loď. Je obtížné ho rychle přesunout na jiný kurz kvůli jeho objemu, ale pokračovat setrvačností směrem k propasti také nepřipadá v úvahu. Je zde tedy velmi komplikovaný problém načasování euroasijských reforem (a jiný v naší situaci není). Do roku 1991 šel Sovětský svaz po jediné cestě, ubíral se neznámým směrem.
V té chvíli se objevilo dilema: změnit směr.
– na atlantický (západní) kurz, nebo
– změnit na euroasijský kurz (protizápadní, ale již ne striktně a ortodoxně sovětský, ale spíše imperiální).
Vedení se rozhodlo změnit kurz na západní.
Loď se rozpadla na kusy. Jádro zázrakem přežilo, ale v devadesátých letech se zjistilo, že západní kurz je osudný i pro Rusko.“
Potom se objevil Putin, připomíná Alexandr Dugin. Ten zase změnil směr plavby, ale ne ještě úplně. „Ne o 180 stupňů od západní trasy, ale o 90 stupňů.“ „Něco zůstalo západní a něco už není. Euroasijství se z teoretické možnosti začalo měnit v něco konkrétnějšího, ale nedůsledně a roztříštěně, tj. kurz se stal napůl euroasijským. Takhle to trvalo 22 let.“
Teď už je to ale pár měsíců na dobré cestě: „S 24. únorem 2022, začátkem speciální vojenské operace, zde opět nastává prudký obrat směrem k eurasijství. Už to není 90 stupňů, protože atlanticismus je v přímé a frontální opozici vůči Rusku. Západ bombarduje ruská města pod rouškou zástupných cílů… Ruská města bombardují a ostřelují ti, které Západ podporuje, vybavuje a tlačí k tomu, tj. atlanticismus. To je vše, na čem záleží. Takto se již plavit nedá, ale odklon o 90 stupňů již nestačí. Kurz byl již nenávratně nastaven směrem k eurasianismu. A nejen k atlanticismu, ani k prvním Putinovým 90 stupňům se nelze vrátit ani teoreticky.“
Zajímavé. Není jasné, jaká ruská města Západ bombarduje, zatím jsme slyšeli jen o ukrajinských, která bombarduje Rusko, kde ještě navíc žijí ruskojazyční občané Ukrajiny. To jsou ale jen takové detaily. Podle Dugina „speciální vojenská operace“ „nastavila novou setrvačnost, dala podnět k nové historické trajektorii“. Rusko se podle něj už nikdy k Západu neotočí. A i když to bude třeba trvat dlouho, jiná cesta prý není: „Nikdo není nikdy připraven na změnu. Ale čas od času přicházejí. Triumf plnohodnotného eurasijství v současném Rusku lze odložit, ale nelze mu zabránit. Speciální vojenská operace je právě tou Událostí, na níž byla předem postavena autentická ruská politická teologie. Je počátkem znovuzrození z popela impéria, posledního království. Od této chvíle je to nový vektor. Pravděpodobně poslední v ruských dějinách, vzhledem k eschatologickému kontextu globální apostaze civilizace. Blížíme se k okamžiku, pro který byl ruský národ Bohem stvořen.“
To jsou fráze. Zatím nám nějak není jasné, v čem by měla spočívat ta úžasnost eurasijské civilizace. Životní úroveň zatím není v Rusku nic moc, mimo Moskvu a Petrohrad panují dost nevalné poměry, nemocnice se zavírají, silnice nejsou, nebo chátrají, důchodci se vrhají na kontejnery, do kterých z hypermarketů vyhazuje personál prošlé zboží. Když pomineme hmotný blahobyt, nelze se v Rusko dovolat spravedlnosti, právní stát je v ještě větších troskách, než byl předtím, představitelé očividně lžou o přítomnosti i minulosti, celý systém je prolezlý korupcí. Život jedince neznamená nic a národ jako celek je na tom bídně.
Kde se bere tento pocit nadřazenosti, kterému vůbec nic v realitě neodpovídá? Před měsícem o tom pro FORUM 24 hovořil literární historik Martin. C. Putna: „Je to víra v samy sebe coby vyvolený národ. Jednou z klíčových postav je v tom archeolog a svého druhu filozof Lev Gumiljov, shodou okolností syn Anny Achmatovové a Nikolaje Gumiljova, popraveného bolševiky. Kdysi psal celkem seriózní knihy o etnogenezi v Asii. Pak z toho začal vytvářet podivné esoterické teorie, že prý některé národy mají takzvanou vyšší pasionaritu, ‚vášnivost‘. Ta pak strhne na sebe ostatní národy a může je vést a vtahovat do sebe. Takovou vysokou pasionaritu mají podle něj právě Rusové. Různé další verze teorií o ruské vyvolenosti pak obsahují prvky všeho možného, od pravoslaví po rasové teorie, ale jádro je pořád stejné: My jsme vyvolený národ. My jsme povoláni vést svět. Sice není jasné k čemu, ale vést. To přesně vidíme v ruské literatuře 19. století. Spisovatelé vidí a popisují strašlivou realitu, otroctví – odmítám to hygienické slovo ‚nevolnictví‘! – zaostalost, brutalitu, ale někteří z nich, s Gogolem a Dostojevským v čele, o to víc blouzní, že Rusko jednou povede svět, že Rusko světu jednou něco ukáže.“
Rusko už nám ale ukázalo v praxi, kam směřuje. K šíření nesvobody a páchání genocidy. Patriarcha Kirill může v chrámech vykládat, co chce, a Alexandr Dugin může napsal nesčetně tlustých knih. Přes všechny fráze je to jeden velký podvod. Vražedný podvod.
