Jana Maláčová FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 4.0/Hruskama
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 4.0/Hruskama
NÁZOR / Miroslav Kalousek si povšiml, že se sociální demokracii ohledně volebních preferencí dařilo, když ji vedly dost podivné demagogické postavy, jako byli Miloš Zeman a Jiří Paroubek. Odpověď na to, kudy z toho ven, ale nedává. Možná vzhledem k minulosti strany taková odpověď ani neexistuje.
„Nepříjemné je, že kdykoliv se SOCDEM pokoušela být moderní nekomunistickou levicí, oslabovala (Horák, Battěk, Špidla). Posilovala tehdy, když oslovila bolševickou mentalitu a probudila třídní nenávist (Zeman, Paroubek). Takže kudy, přátelé či soudruzi?“ napsal Kalousek na síti X.
Ano, exilový sociální demokrat Jiří Horák byl nahrazen Milošem Zemanem, vliv chartisty Rudolfa Battěka slábl až vymizel, Vladimír Špidla nebyl sekerník jako Zeman. Místo toho se objevil Stanislav Gross s podezřelými kontakty a Jiří Paroubek, hlasatel všech azimutů. Teď ze strany odchází bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček a kdysi populární Petra Buzková. Při volbě hlavy strany prohrál bývalý senátor Jiří Dienstbier a do čela se dostala Jana Maláčová.
„Zda jsem po včerejším sjezdu již opustil Sociální demokracii? Ne. Ještě ne,“ napsal o víkendu na Facebooku bývalý europoslanec za sociální demokracii Libor Rouček. Ještě podle svých slov uvidí, jestli budou ve volebním programu body, které považuje za důležité.
„Volební program SOCDEM musí rovněž zahrnovat naši aktivní účast v EU a NATO i podporu Putinovým Ruskem napadené Ukrajiny. Tak, jak to mají ve svých programech všechny západoevropské sociálně demokratické a socialistické strany včetně Janou Maláčovou často zmiňované Nové lidové fronty ve Francii. Pokud jde o spolupráci s komunisty, tu zapovídá stále platné Bohumínské usnesení, které ani včerejší sjezd nezrušil,“ píše Rouček. Pokud to tam nenajde, odejde.
Ve Velké Británii se kdysi labouristé dostali k moci s programem „třetí cesty“, jak ji popsal sociolog Anthony Giddens a prosazoval premiér Tony Blair. Byla to politická a ekonomická koncepce, která se snažila najít střední cestu mezi tradičním konzervatismem a socialismem. Zaměřovala se na kombinaci ekonomické efektivity a sociální spravedlnosti.
Hlavní principy tehdejší „třetí cesty“ by se daly shrnout do čtyř bodů:
Decentralizace moci: Posílení místních samospráv a komunit.
Vyrovnaný státní rozpočet: Důraz na fiskální odpovědnost a udržitelnost veřejných financí.
Propojení státního a podnikatelského sektoru: Spolupráce mezi vládou a soukromými firmami pro dosažení společných cílů.
Individuální odpovědnost: Spojení práv s povinnostmi, kde jednotlivci mají nejen práva, ale i odpovědnost za své činy.
Zatímco tradiční socialismus se zaměřoval na kolektivní vlastnictví a rovnost, často prostřednictvím přerozdělování bohatství, tak „třetí cesta“ se snažila kombinovat individuální odpovědnost s kolektivní solidaritou, což znamenalo, že jednotlivci měli nejen práva, ale i povinnosti vůči společnosti.
Kdyby s něčím takovým sociální demokraté přišli, nebylo by třeba se pořád obávat, s kým se zase dají dohromady, jestli s hrabivým oligarchou Andrejem Babišem, nebo s komunisty Kateřiny Konečné. Dalo by se pak s nimi hádat o věcné záležitosti, ale nemuseli bychom řešit, jestli podlézat Moskvě a Pekingu, nebo se snažit být normální zemí.
Problém je v tom, že západní sociální demokraté nebo britští labouristé mohli těžit z nějaké kulturní tradice a lidského zázemí, což u dnešní naší sociální demokracie nějak postrádáme. Proto všechny výzvy k nastoupení nějakého společensky přijatelného a inteligentního kurzu nakonec vypadají jako snaha vytáhnout sama sebe za vlasy z močálu. Spíše jsme svědky pošilhávání po revoluční a destruktivní rétorice, v níž ovšem budou vždycky více vynikat komunisté. K čemu nějaká sociální demokracie, když všechny (duševní) potřeby protestujícího lidu bohatě pokryjí Babiš, Konečná a Tomio Okamura? Není tady žádná přidaná hodnota.
Je docela možné, že strana se sama už dostala tak daleko na slepé koleji, že na návrat na normální trať už nebude mít dostatek paliva.
