Při pohledu na myšlenkové výkony některých politologů člověka napadne: „Jak na to ten člověk, proboha, přišel?“ Teď se to povedlo Lukáší Jelínkovi v Právu (25. 9.) . Ohledně postupu, jak se na Zemana musí, prý mají jasno v ČSSD a opozice tápe. To nějak neodpovídá ničemu, co jsme zatím sledovali.

Jelínek píše: „Opozice opět zamířila na falešný terč. Nesoustředí se na konkrétní kroky vlády, ale myje hlavu prezidentovi, který vzešel z přímé volby. Ne snad, že by si Miloš Zeman kritiku nezasloužil – co chvíli balancuje na hraně Ústavy a libuje si, jak vráží do společnosti klín. Tím spíš by však měly být jeho chyby pojmenovávány přesně. Teatrální gesta jen ženou vodu na Zemanův mlýn.“

Jako poslední příklad uvádí Zemanovy řeči o možnosti abolice pro Andreje Babiše. Pravice se tím teď zabývá a protože (podle Jelínka) nemůže uvést, v čem by spočívalo porušení ústavy, tak se odvolává na porušení ústavních zvyklostí.

A pokračuje: “ Soc. dem. situaci zhodnotili racionálněji. Zemanovy předčasné úvahy odmítli, ale netočí se na nich. A vadí jim, že tak činí konkurence. Domnívají se, že prezident, poslanci i senátoři by měli být zdrženliví, aby byl minimalizován tlak na státní zástupce. Místopředsedkyně poslanců ČSSD Kateřina Valachová apeluje, aby šli zákonodárci příkladem a měli důvěru v demokratický právní stát, v němž postupují žalobci nezávisle na politicích.
Zároveň však soc. dem. vzkázali, že je nemyslitelné, aby vláda nesla odpovědnost za abolici určenou jejímu předsedovi. Jasně tím Babišovi vzkazují, že případná kontrasignace úkonu avizovaného prezidentem by vedla ke konci koalice.“

Po tom, co jsme viděli, nechápeme, proč si Lukáš Jelínek, nebo kdokoli jiný, myslí, že tu není žádný politický tlak na státní zástupce. Ovšem ze zcela jiné strany, než je opozice. Podivné personální výměny na ministerstvu spravedlnosti a v policii, schůzka Pavla Zemana s exministryní spravedlnosti za ANO Válkovou, po letech prozření pana Šarocha, který změnil právní názor, zmizení Babišova syna na Krym, protichůdná Babišova vyhlášení po celou dobu trvání kauzy – to všechno nejsou činy, které vyprodukovala opozice.

Zemanovo vyhlášení bylo jistě nejspíš i provokací, ale Zemanovy provokace nejsou jen jeho podivná stařecká záliba, zkouší taky, jak daleko se dá zajít a dává najevo pohrdání spravedlností. Babiše může očistit jen soud. Kdyby se nejednalo o premiéra, těžko si představit, že by se běžný občan na základě takové kumulace materiálů soudu vyhnul.

Konkrétní výtky vůči Zemanovu výkonu v úřadu obsahuje návrh ústavní žaloby na prezidenta, k té se ale ČSSD nechce připojit. Opozice kroky vlády samozřejmě rozebírá a nezabývá se jen Čapím hnízdem a abolicí. Stačí se jen podívat na debatu kolem rozšíření EET, problém udržitelnosti důchodů, deficit státního rozpočtu. Opozice tady normálně dělá svou práci.

ČSSD volí vůči Zemanovi nejhorší možnou strategii. Ustrašenost. Zemanovi nevyšel jeho zjevný pokus vystrnadit sociální demokraty z vlády, ale pokud jde o stranu samotnou, ta si od samého počátku v roli vládního ocásku škodí a může ji to stát existenci.

Postoj k Zemanovi je vadný od okamžiku, kdy opustil místo předsedy strany. Že se Špidla s Grossem v dobách, kdy ještě nebyla přímá volba, chtěli Zemana zbavit a zabránit mu stát se hlavou státu, byl akt sebezáchovy a odhadli správně, čeho je Zeman schopen. Historická nahodilost ale zavedením přímé volby vrátila zhrzeného a mstivého Zemana do hry.

Vhodný čas na emancipaci vypršel, protože dnes už je to dost jedno. Jestli má u nás v politice existovat něco sociálně demokratického, musela by ČSSD projít nepředstavitelnou a zázračnou reformou. Zatím se ale nedokázala zbavit ani strašlivého Nočního vlka Foldyny. Ještě by se někdo mohl pokusit založit stranu prostě znova. Jenže její agendu už si rozdělili jiní.

Na Titaniku bylo od jistého konkrétního okamžiku jedno, jak hezky se točí kormidlem. Hlavní kurs už směřoval jiným směrem.