Pro Andreje Babiše je to už třetí rána v průběhu několika málo dní. Poté, co mu konečně bylo doručeno obvinění z dotačního podvodu v kauze Čapí hnízdo, a poté, co twitterový účet Július Šuman, což je jméno jeho řídícího důstojníka, zveřejnil výpis z banky, ze kterého vyplývá, že banka po celou dobu věděla, že za projektem je ve skutečnosti Agrofert, slovenský ústavní soud uznal stížnost Ústavu paměti národa proti výrokům obecných soudů, které konstatovaly, že Babiš byl neoprávněně evidován coby agent STB.

Ústavní soud totiž zrušil pravomocná rozhodnutí slovenského nejvyššího i krajského soudu, podle nichž byl Babiš veden jako agent neoprávněně. Soud vrátil případ odvolacímu krajskému soudu v Bratislavě k novému projednání a soud se bude muset řídit právním názorem ústavního soudu.

Ústav paměti národa si zejména stěžoval, že soudy braly jako bernou minci fakt, když v Babišův prospěch vypovídali bývalí příslušníci StB, aniž byli zbaveni mlčenlivosti. Ústavní soud dal v tomto ÚPN za pravdu. Archivní dokumenty přitom tvrdí, že v roce 1980 se stal důvěrníkem StB a že ho o dva roky později ke spolupráci s tajnou policií coby agenta s krycím jménem Bureš získal nadporučík StB Július Šuman. Ten ale u slovenského okresního soudu prohlásil, že tato informace není pravdivá a že Babiš k StB naverbován nebyl. ÚPN soudům předložil dvanáct různých svazků, ve kterých je Burešovo jméno uvedeno, včetně toho, že udával své kolegy v bratislavském podniku Petrimex, kde tehdy pracoval, případně, že se scházel se svými řídícími důstojníky v konspiračních bytech. Problém byl ovšem s tím, že se nezachoval Babišův agenturní svazek, s tím, že byl údajně zlikvidován v prosinci 1989.

Státní bezpečnost rozlišovala několik kategorií osob, které byly v jejím hledáčku. Pokud by byl Babiš vyšetřován, jak také jednu dobu tvrdil, vedla by na něj takzvaný signální svazek, a figuroval by v kategoriích jako přinejmenším prověřovaná, ale spíše nepřátelské osoba. Babiš byl ale od roku 1980 veden jako důvěrník, a od roku 1982 pak jako tajný spolupracovník. Jestliže ještě kategorie „důvěrník (D)“ neznamenala nutně vědomou spolupráci, o kategorii „tajný spolupracovník (TS)“ to neplatí. Tajný spolupracovník o své spolupráci musel vědět.

Po seznámení s podmínkami spolupráce tajný spolupracovník podepisoval závazek ke spolupráci, tedy takzvaný vázací akt, a bylo mu přiděleno krycí jméno, pod nímž obě strany vystupovaly ve vzájemném styku i v dalších dokumentech StB. V Babišově spise vedeném pod registračním číslem 25 085 na krycí jméno BUREŠ je uveden zápis ze strany 9 „Závazek ke spolupráci.“ Závazek byl sice stejně tak jako většina spisu údajně zničen 4. prosince 1989 ve známé skartovací akci, kdy se masivně pálily estébácké dokumenty, to ale neznamená, že neexistoval. Ve výjimečných případech, kdy si dotyčný nepřál závazek podepsán, StB vyhověla. To ale není případ Babiše.  Pokud byl závazek ve spisu uveden, každý agent jej musel i podepsat. „Verbovky“, jak se v estébácké hantýrce získání agenta také říkalo, se navíc musel účastnit i nadřízený příslušníka, který agenta ke spolupráci získal.

StB byla vojensky řízená organizace, v níž podléhalo vše příslušným rozkazům a nařízením. Jejich součástí bylo i to, že žádný občan nemohl být evidován jako spolupracující osoba bez vlastního souhlasu a vědomí.  Pravidelně každé dva roky probíhaly prověrky, kterých se účastnili nadřízení řídícího důstojníka, a celý spis procházel několikanásobnou vnitřní kontrolou. Konkrétně, pokud se týká Babiše, dokonce v roce 1987 byla provedena prověrka všech agentů XII. Správy StB v Bratislavě. Ze 127 jich bylo 66 vyřazeno či přeřazeno do kategorie „Důvěrník“. Důvodem nebyla žádná falzifikace, ale jenom podružné nesrovnalosti ve vedení svazku. Babišovo jméno však vyřazeno nebylo.

Navíc spisová a archivní služba, tedy evidence, byla striktně oddělena od operativy. Žádný její příslušník nemohl jen tak ze své vůle zápis do registru svazků provést. K zápisu musel přiložit všechny náležitosti, včetně vázacího aktu, vyjádření nadřízeného atd. K omylům pochopitelně docházelo, ale byly v rámci statistických chyb. Stávalo se, že neseděla adresa u osob stejného jména a data narození, případně dvě osoby mohly mít stejné rodné číslo. Pokud už probíhaly nějaké úpravy v registrech, týkaly se již období po 17. listopadu 1989 do února 1990, kdy byla StB zrušena. Příslušníci StB tehdy ale naopak chtěli zastřít spolupráci s osobami, které si vyhlédli ke spolupráci i ve změněných politických podmínkách. Podrobnou informaci o faktické nemožnosti falšovat dokumentaci StB už ostatně přednesl v roce 1991 tehdejší poslanec FS a člen Komise pro objasnění událostí 17. listopadu Petr Toman.

XII. správa StB, která vedla Babiše v evidenci, byla kontrarozvědnou správou pro celé Slovensko. Konkrétně III. odbor, pod který spadal, měl v referátu „ochranu ekonomických zájmů.“  Z fragmentu spisu, který se zachoval, se ale můžeme dozvědět, že byl vytěžován například i ke zjišťování ohlasů na úmrtí Leonida Brežněva. V evidenční části spisu je uvedeno několik jím vypracovaných agenturních záznamů týkajících se konkrétních osob, ale všechny vlastnoručně psané zprávy byly údajně zničeny v prosinci 1989, stejně tak jako většina spisu. U vlastnoručně vypracovaných zpráv je uvedeno datum 23. listopadu 1982. A Brežněv zemřel 10. listopadu. Lze jenom spekulovat o tom, že Babiš udával osoby v souvislosti s jejich výroky po Brežněvově smrti.

Právě z různých zmínek ve fragmentu spisu se dají rekonstruovat a především najít i podpůrné důkazy o vědomé spolupráci Babiše s StB. Tak se to stalo například se svazkem týkajícím se konspiračního bytu, kde se scházel se svými řídicími orgány. Pokud by byl Babiš zlanařen bez svého vědomí a souhlasu, znamenalo by to rozsáhlé spiknutí, v němž by figurovalo několik desítek příslušníků StB. Příslušník, který agenta zaváděl, také nemohl mít jistotu, že svou agenturu bude mít na věčné časy. Mohl být přeřazen na jinou pozici a svou agenturu předat. Ať již někomu jinému z StB, anebo soudruhům z KGB, což se mimochodem zhusta dělo právě s agenty, kteří začali působit v zahraničí. To by ostatně vysvětlovalo i to, proč se z Babišova spisu zachovalo tak málo, i že záznamy po jeho odchodu do Maroka se v něm již prakticky nevyskytují.

To jsou už ale jenom spekulace. Podstatné je, že z výše uvedeného vyplývá, že falšování spisů a vedení agentů bez jejich souhlasu byl de facto nemožné a že příslušníci StB, včetně Šumana prostě lhali, byť pod přísahou. To ostatně naznačuje i rozhodnutí Ústavního soudu, který zpochybnil věrohodnost jejich výpovědí.

Rozhodnutí je přelomové i z toho důvodu, že nejvyšší soud i nižší soudy v minulosti opakovaně rozhodly, že lidé ve sporech o oprávněnost evidence u StB mohou žalovat právě ÚPN, i když ústav opakovaně namítal svou nepříslušnost v takových kauzách.  ÚPN si dlouhodobě stěžoval, že v podobných sporech na ochranu osobnosti by neměl být žalovanou stranou, protože není právním nástupcem StB. Obecné soudy na Slovensku v minulosti ovšem opakovaně rozhodly, že žalovaným může být právě ÚPN, který je obdobou českého Ústavu pro studium totalitních režimů a který kromě jiného na Slovensku archivuje dokumenty po StB. Pro ÚPN to mělo i faktické důsledky, které ohrožovaly jeho samotnou existenci. Agenti, kteří uspěli se žalobou, chtěli po Ústavu rekordní odškodnění, která by ve svých důsledcích jeho činnost paralyzovala, ne-li úplně zlikvidovala.

Celá kauza se tak vrací na úplný začátek, respektive ke Krajskému soudu v Bratislavě jakožto soudu odvolacímu. Soud bude muset vzít v úvahu názor ÚS ve věci věrohodnosti výpovědí bývalých příslušníků StB, zbavit je mlčenlivosti, a konfrontovat jejich výpovědi s dochovanými archiváliemi. Tím ale není nikde řečeno, že i přesto bude trvat na původním verdiktu, že Babiš nebyl vědomým spolupracovníkem StB. Žalovanou stranou už v novém sporu bude slovenské ministerstvo vnitra jako nástupnická organizace po zrušené StB. Tím se celý spor významně zpolitizuje, zvláště pokud by byl Babiš v té době ještě v nějaké významné politické funkci v České republice. Bude tedy hodně záležet na tom, jaká politická reprezentace v té době na Slovensku bude a jak aktivně bude MV SR coby žalovaná strana vystupovat.

Autor je redaktorem serveru Česká justice