Ta špatná zpráva je, že podle psychologických výzkumů lidé politiky preferují nikoli podle jejich názorů a argumentace, ale docela primitivně podle jejich obličeje. Sympatie v nás vznikají navíc podvědomě, takže se tomu těžko ubráníme. To potěšitelnější zjištění je, že to neplatí absolutně.

Dnes je Abraham Lincoln ceněný americký prezident, ale v době jeho působení se veřejnost bavila zesměšňováním jeho tváře. Ta byla neobvykle hranatá a asymetrická. Byl nepopulární a říkalo se o něm, že je ošklivý jako strašák a vypadá mrtvolně. Muž, který tesal jeho podobu na Mount Rushmore, sdělil, že Lincolnův obličej je „primitivní“.

Zaria Gorvettová ve svém článku na BBC Future píše, že sice tvrdíme, že od svých politiků chceme kompetenci a charisma, ale existují důkazy o tom, že hlasy voličů ovlivňuje vzhled, a často o tom ani nevíme. Než si vybavíme naši českou realitu a budeme protestovat (ono záleží také na možnostech výběru a lokálním vkusu), je dobré se podívat na to, co výzkumy přesně říkají. Výsledek není na první pohled příliš optimistický.

„Psychologové vědí už léta, že první dojmy hrají v našem životě mnohem větší roli, než bychom si mysleli. Například si nemůžeme pomoci, ale ti, kdo mají například oči laně a výrazné rty působí jako důvěryhodné duše, zatímco jedinci se širšími tvářemi jako lidé se sklony k agresi.“

Naše úsudky jsou nevědomé a rodí se v neskutečně krátkém okamžiku, některé jen během 33 tisícin vteřiny. Tak krátký moment stačí, abychom zaregistrovali, na co se díváme.

Pokud se někdo narodí se správnou vizáží, je pravděpodobnější, že si ho někdo najme na práci a že bude stoupat na společenském žebříčku. Tvář vnímaná jako nesympatická může utlumit romantické vyhlídky při schůzce nebo (což je krajní případ) dokonce dovést člověka do kriminálu.

„Tento efekt je tak silný, že psychologové pouze s použitím této charakteristiky správně předpověděli výsledky voleb v USA, Bulharsku, Francii, Austrálii, Mexiku, Finsku a Japonsku a podíl hlasů v Senátu USA, Sněmovně reprezentantů a guvernérských volbách,“ píše autorka. Badatelé ukazovali zkoumaným osobám fotografie hlavy a ramen a požádali je, aby ohodnotili způsobilost kandidátů.  O kandidátech jinak nebylo řečeno nic. Vliv vzhledu zafungoval a to na pozorovatele na široké věkové škále od pěti do devadesáti let.

Autorka článku Zaria Gorvettová říká, že díky tomu ve Washingtonu kvete obchod s plastickou chirurgií, ale lze to využít i opačně. Drastickým příkladem je v roce 2004 útok jedem na ukrajinského prezidentského kandidáta Viktora Juščenka, který byl zřejmě otráven, což zanechalo stopy na jeho obličeji. Pokud bylo úmyslem snížit jeho šance na zvolení, tak v tomto případě to tehdy nevyšlo.

Podle BBC Future lze jako příklad použít třeba složení 115. Kongresu Spojených států. Když se vytvoří směs fotografií všech členů, dostaneme univerzální tvář muže středního věku. K mnoha -ismům se tak objevuje další – „faceismus“. Napomáhá mu to, že od doby rozšíření televize hraje vzhled kandidáta větší roli. Lidé preferují mužské typy rozhodného vzhledu a spíše starší.

Příslušníci americké vládnoucí vrstvy postupně stárnou a Donald Trump byl v době nástupu do funkce nejstarším prezidentem od 70. let. (Barack Obama byl ovšem výjimkou, kde zapracovaly další faktory.) Jinde se ale prosazují zase výrazně mladší osobnosti. Francouzský prezident Emmanuel Macron má pouhých 39 let a v Rakousku si nedávno zvolili nejmladšího evropského vůdce Sebastiana Kurze, kterému je pouhých 31 let.

„Existuje spousta skvělých kandidátů, kteří mají mnohem nižší šanci být zvoleni kvůli svému vzhledu. Pro demokracii to pravděpodobně není dobré,“ říká Gabriel Lenz, politolog z University of California.

Autorka se zabývá i tím, zda je tento lidský sklon k hodnocení vrozený, nebo je dán kulturně. Dobrá zpráva je, že kultura tu zřejmě hraje důležitou roli, takže nic není nezvratné. Například více žen ve vedoucích pozicích vede k tomu, že lidé volí další ženy, což lze ukázat třeba na příkladu Velké Británie. Je zajímavé, které kultury jsou tady napřed. Například ve Rwandě ženy v dolní komoře parlamentu obsadily skoro 64 procent křesel.

Platí tato zjištění i u nás? Když se podíváme na některé přední politiky (míněno to, že zastávají významné funkce), skutečně to často nevypadá, že by někteří právě vypadli z počítačové simulace, nebo že by zrovna vyšli z kliniky plastické chirurgie. Ostatně sama přímo zvolená hlava státu o sobě konstatovala v souvislosti s některými svými fotografiemi, že vypadá jako obluda. Funguje to tedy u nás jinak?

Lidské preference jsou přece jen trochu složitější. Ve hře jsou i další mechanismy. Například to, že lidé důvěřují jedincům, kteří vypadají jako oni. Tento efekt je znám u různých prodejců.

Tým vědců z Katedry psychologie na Royal Holloway University provedl průzkum, kdy ukázali dobrovolníkům obrázky, na kterých se různá procenta obličeje dobrovolníka vyskytovala ve tváři dvou dalších lidí. „Nedávné studie ukazují, že když člověk vypadá podobně jako my, automaticky věříme, že je důvěryhodný,“ říká výzkumník Harry Farmer.

To by nám mohlo ledacos vysvětlit. Jak známo, v Česku vypadá každý jinak, a tak důvěryhodnosti může dosáhnout v očích lidí kdekdo. Když k tomu nekorektně přidáme faktor věku a sociálního postavení, těžko se nám bude předvídat něčí úspěch jen podle tváře. Vědecké teorie platí zřejmě za specifických podmínek, které se podle místa mohou lišit.