Markéta Šichtářová je expertka na všechno. Teď bojuje proti alarmismu. Ona sama se nebojí ani úbytku amazonských pralesů, ani nedostatku surovin a potravin. Bojí se toho, že se rudí přebarvili na zelené.

Nechme stranou, že paní Šichtářová je sama alarmistka, která občas (často) prorokuje nějakou ekonomickou zkázu. Problémy pochopitelně přijdou, žijeme v cyklech a ona to jako ekonomka a žena ví. Je spojena s přírodou a příroda je z určitého hlediska cyklická.

Všimněme si ale jednoho momentu, který se objevuje v jejím blogu na iDnes.cz. (Celý text ZDE, abychom to nevytrhovali z kontextu.) Opakuje poněkud klausovskou tezi, že abychom se chovali ekologicky, musí tu být nejdřív prosperita.

Píše: „Holenkové, aby mohl být pokrok, musí být prosperita. Ráčejte si povšimnout, že s vynálezem obnovitelných zdrojů přišli v poněkud bohatších zemích, než dejme tomu v Súdánu. Enzym rozkládající plasty objevili vědci v Japonsku, nikoliv v Afghánistánu. A koneckonců jak NASA odůvodnila fakt, že klesají plochy spálenišť? Zdůvodnila to urbanizací a hospodářským růstem. Prosperita totiž umožnila lepší boj proti požárům.“

A pokračuje: „Myslíte, že ekologičtěji se chovají třeba takové Švýcarsko, Německo, Británie – anebo Čína, Severní Korea a Bangladéš? Že první trojice zemí? A víte proč? Protože jsou bohatší. Ona totiž ekologie něco stojí. Jak státní kasu, tak i domácí rozpočet. A když někdo nemá co do huby, sotva ho bude pálit, že odhodí do křoví PET lahev. Bohatství je jedinou cestou k ekologii.“

To zní hezky a také je to do značné míry pravda. Nesvobodné společnosti na ekologické otázky – i v širším slova smyslu – kašlou. Mají jiné zájmy a po nás potopa. Většina těch nesvobodných společností je také dost chudá. Chudé je třeba i takové Rusko. Problematická je Čína, protože o životě na tamním venkově není třeba si dělat iluze, nikdo z nás by tam žít nechtěl, ale teze o chudobě neplatí ve všech ohledech. Jako země je ovšem Čína bohatá a na tom bohatství se dost lidí přiživí. Vládnoucí elity nejvíc, ale něco zůstane i těm ostatním, pokud vymění svobodu za relativní blahobyt.

Jenže to, co říká paní Šichtářová, představuje právě ono zvláštní cyklické myšlení. Na cestě k prosperitě vytvoříme problém. Až nám dojde (nejdřív o něm začnou mluvit takzvaní alarmisté), tak ho začneme řešit. Protože jsme bohatí, nějak ho zvládneme. V nebohém Afghánistánu ovšem neřeší problém nadbytku plastů, protože ho sotva vytvářejí. Stejně tak nemusí v nějaké (ne)rozvojové africké zemi řešit, kam dají jaderný odpad, protože žádný nemají. Není z čeho.

Inteligentní člověk se ale snaží, aby problém pokud možno nenastal, nebo aby riziko nebylo velké. Je hezké, že umíme frakovat (je to ekologicky ovšem náročná záležitost), ale máme za sebou půl století, kdy světovou politiku a vztah k lidem, jejich svobodám i prosperitě a životnímu prostředí měly v rukou bohaté ropné státy. Nesvobodné a vyděračské. Teď se třeba jejich vlivu konečně zbavíme, ale to hrozné půlstoletí/století už z historie nezmizí a někteří lidé prožili svůj život v této éře a jinou nezažili.

Je pravda, že proroci z Římského klubu předpovídali na konci 60. let brzké vytěžení surovin a ono k němu nedošlo. Kdybychom ale naslouchali takzvaným alarmistům už tehdy, mohli jsme se vlivu nesvobodných zemí jako SSSR a arabské státy vyhnout.

Teď je trend směřovat k alternativním zdrojům energie a je to zcela správně. Je ale dobré jaksi alarmisticky upozornit na to, že třeba rozvoj a vůbec sama existence elektroniky visí na vzácných zeminách, které má v rukou Čína. Jsou i jinde, ale zatím se o to nikdo moc nestará. Až bude zle, někdo se starat bude a asi se to zvládne. Ale ten hrozný mezičas, kdy svobodné a prosperující země budou panáčkovat před jednou bohatou a nesvobodnou bude dost velká mizérie.

Je opravdu nutné na cestě k prosperitě vytvořit potíže a pak je za velkých nákladů řešit? To není ani konzervativní, ani liberální, ani ekonomické. Dnes žijeme v epoše zesměšňování intelektuálů, osvícenského myšlení, společenských věd. V řadách všelijakých myslitelů je pochopitelně mnoho šarlatánů. Problém je v tom, že ne všichni, co před něčím varují, jsou podvodníci s nějakými zájmy a někým placení.

Myšlení typu „na ekologii si musíme nejdřív vydělat“ je vlastně dost primitivní. Je to jako kdyby někdo říkal, že nejdřív musíme postavit dům a pak řešit bezpečnostní opatření proti požáru. Nebo postavit město u řeky a až si na to vydělá, řešit protipovodňová opatření. Dá se to tak dělat, ale není to moc rozumné.

Ekonom i běžný člověk by měl znát kalkulaci rizik. Předběžná opatrnost navíc může přinést vedlejší blahodárné důsledky i v případě, že by se předchozí teze nakonec ukázaly jako neplatné. Mít „čistou“ ekonomiku je nakonec výhodné, byť by Greta a vědecká komunita strašili příliš. Zatím se ostatně nestalo, že by nějaká totalita byla nastolena hlásáním určitého sebeomezení a snahy méně špinit svět kolem sebe.

Myšlenka, že bohatství je cestou k ekologii je ukázka falešné korelace. Že se dva jevy vyskytují vedle sebe, ještě neznamená, že spolu kauzálně souvisejí. Mohou, ale nemusí.