Do redakce Svobodného fóra dorazil další příběh drobné podnikatelky, které se citelně dotkne zavedení elektronické evidence tržeb. Na místo současných víkendových cest na řemeslné trhy zůstane doma. Navíc ujišťuje, že z ní stát na daních nezíská ani korunu navíc. Jak je to možné?

„Já daně neplatím. Ne proto, že bych si doma zašívala prachy do matrace a nepřiznávala výdělky. Ale proto, že všechno, co vydělám, jde ve formě nákladů zase zpátky do podnikání. Nejsou to velké peníze – počítají se na tisícikoruny měsíčně. Zaplatím účet za telefon, za nutné služby kolem eshopu a co mi zbyde, investuju do nového zboží. Občas si ušetřím a koupím si věci, které mi pomohou v podnikání jako je tiskárna, či mě posunou dál a rozšíří mé možnosti, jako třeba plackovací stroj nebo dřevěný stánek. A právě tenhle stánek je něco, o co mě nejspíš EET připraví,“ vysvětluje Petra, jejímž „byznysem“ jsou kameny, knihy, mandaly a další zboží.

Dále přinášíme celý podnikatelský příběh Petry:

Začala jsem podnikat v maloobchodě před třemi lety se směšnými dvaceti tisíci do základu. Za ty jsem nakoupila první zboží, zaplatila doménu a živnostenské oprávnění, zbytek jsem už řešila sama v podstatě na koleně – založila jsem si totiž e-shop. Mohla jsem si vzít podnikatelskou půjčku a rozjet to ve velkém – nakoupit lepší a širší sortiment, zaplatit si pořádné e-shopové řešení a ne lepit software zdarma dohromady s mými chabými IT schopnostmi za pomoci šikovnějších kamarádů, mohla jsem si zaplatit reklamu, pořídit sklad. Ale nechtěla jsem jít do rizika zadlužení a vlastně se ani vrhat příliš hluboko do podnikatelských vod – podnikání jsem rozjela, když mi bylo čtyřiadvacet a v blízké budoucnosti plánuji mít děti, což s rozvinutou firmou na krku není zrovna dobrý nápad.

Takže chodím do běžného zaměstnání a k tomu jako vedlejšák v malém podnikám – a každou korunu, kterou utržím, zase do podnikání vracím. Díky tomu pomaličku rostu, nakupuju nové věci, vylepšuju stávající – nevadí mi to, nikam nespěchám. Až odchovám mladé, pak se do toho možná pustím víc, ale zatím mi stačí to málo, co pomalu v mých rukách roste a sílí. Dokud to tedy někdo nezadusí – a přesně to teď udělal stát, resp. ministr financí Babiš, se svým zákonem o elektronické evidenci tržeb.

Dřevěný prodejní stánek jsem si pořídila z druhé ruky za pár tisícovek. Několikrát do roka ho namontuju na střechu své po rodičích poděděné Škody Felicie, kterou naložím zbožím a vyjedu do světa. Městské slavnosti, hudební festivaly, turistické akce na hradech – navštívila jsem toho už víc. Zacáluju pronájem, postavím stánek, vyložím zboží a místo toho, abych víkend trávila zaslouženým odpočinkem po pracovním týdnu válením se u televize, sedím na židličce a obsluhuju zákazníky. Nestěžuju si, dělám to ráda – poznám nové lidi, nová místa, často si užiju dobrou muziku, strávím čas s přáteli, kteří si udělají výlet se mnou.

Ale taky z toho zrovna nebohatnu. Někdy se zadaří a vydělám si tolik, jako bych utržila za víkend v běžné práci. Jindy po odečtení nákladů na benzín a pronájem zbude sotva na pár piv. Ale nevadí mi to – jsou to pro mě příjemně strávené chvíle, taky rozdám nějaké letáčky, domluvím spolupráci, dozvím se nové know how. Je to víc koníček, než výdělečná činnost.

Jenže s koníčkem nejspíš bude od příštího roku utrum. Vyjednání výjimky pro stánkaře, pro něž je podnikání vedlejší činnost, se nezdařilo. A tak si budu muset koupit tiskárnu na účtenky, mobil, kterému vydrží baterka při připojení na internet celý víkend, což můj stávající není, a taky nějakou aplikaci, která se bude schopná napojit na finanční správu. I v těch nejoptimističtějších odhadech to půjde do tisíců.

V normálním světě bych právě těch pár tisícovek, co každý rok se stánkem vydělám, investovala do rozvoje svého podnikání. Rozšířila sortiment, koupila si PPC reklamu nebo si pořídila třeba lepší židličku na sezení. Ve světě s EET jsem nucena investovat do věci, která je pro mě i pro státní pokladnu úplně k ničemu.

Protože daně neplatím a s EET se na tom nic nezmění. Státní kasa na mě nic nevydělá. Sto procent mých příjmů okamžitě přeměním na výdaje. Můj rozpočet je každoročně šul nul. A každou dvacku za kamínek a stovku za přívěšek státu v daňovém přiznání vykážu. Proč taky ne, když rovnou tu dvacku a stovku zase investuju do svého rozvoje a ten mám taky náležitě opentlený výdajovými fakturami.

 EET je tedy zbytečné nejen pro mě, ale i pro stát samotný. Moje tržby se nijak nezmění, na daních nic navíc nezaplatím, ale stejně si tu věc musím pořídit. Jenomže se mi to nevyplatí. A tak stánek nechám asi příští rok v garáži, ať na něj padá prach. Moje podnikání tím neskončí, můj eshop stojí jen na bezhotovostních platbách, takže se ho tahle zhovadilost netýká, ale bude značně omezeno a zpomaleno. Přijdu o těch pár tisícovek navíc, co mi pomáhaly v růstu. Přestanu svůj obchod propagovat i jinde, než na internetu. O volných víkendech nebudu budovat žádné hodnoty, rozvíjet se ani dělat radost druhým – budu sedět doma na zadku. A v konečném důsledku na tom ještě stát prodělá, protože nebudu potřebovat tankovat tolik benzínu a zaplatím mnohem míň na spotřební dani.

A rozhodně nejsem jediná, kdo si spočítá, co je pro něj lepší a radši léto prosedí doma. Komu drobný přivýdělek k výplatě nevyváží starosti s online šmíráctvím finanční správy. Někteří lidé říkají, že kdo nemá pár tisícovek na EET, ať teda vůbec nepodniká. Jenomže podnikání je právě od slova podnikat, něco dělat, být aktivní a není nutně vždy spojeno s prvoplánovým ziskem. Pro mnoho takových volnočasových podnikavců je EET smrtícím polibkem jejich aktivit. A já jsem, bohužel, jedním z nich.

Vaše podnikatelské příběhy nás zajímají. Napište nám a ostatním čtenářům Svobodného fóra, jak se vyrovnáváte se zavedením EET. Rádi vše zveřejníme při zachování anonymity. Příběhy či tipy zasílejte na [email protected].