Takzvaná „partnerská“ smlouva podepsaná rektorem UK Tomášem Zimou a ředitelem firmy Home Credit Jiřím Šmejcem neměla dlouhého trvání. Akademickou veřejnost upoutala zvláště část, kde se mluví o tom, že se obě strany zavazují, že nebudou navzájem poškozovat své dobré jméno. Co je ale akademikům do dobrého jména Home Creditu? A to ještě není všechno.
Sinolog Martin Hála ve svém blogu na Aktuálně.cz se zastavuje nad dvěma věcmi. Jedním je to „dobré jméno“ a tím druhým pozoruhodně nízká částka, kterou měla univerzita dostat. Obojí vzbuzuje otázky. Hála píše: „’Dobré jméno‘ společnosti Home Credit přichází poslední dobou hodně na přetřes. Ke kontroverzním praktikám společnosti, ať už jde o samotný byznysový model poskytování spotřebitelských půjček (a vymáhání jejich splácení), nebo vliv na politické představitele a českou zahraniční politiku, se vyjadřují i akademičtí pracovníci UK, včetně našeho projektu Sinopsis. (Ten si za to také vysloužil opakované útoky ze strany PPF.) Příslušná klauzule proto budila podezření, že by mohla být zneužita k pokusům o umlčení kritiků. Tak či onak jde takový článek proti samé podstatě akademické práce, která spočívá v kritické reflexi světa a společnosti.“
Další věcí je to, že – jak Hála píše – „finanční plnění ve výši půl milionu korun ročně, které smlouva předpokládala, je u instituce jako UK se zhruba jedenáctimiliardovým rozpočtem zjevně nepodstatné. Případné benefity ‚partnerství‘ je asi třeba hledat jinde.“
Co kdyby třeba chtěl rektor Zima kandidovat na prezidenta? „V případě prezidentské kandidatury by mu samozřejmě přišlo ‚partnerství‘ se společností Home Credit a její mateřskou skupinou PPF vhod. PPF pěstuje různé formy ‚partnerství‘ se dvěma posledními prezidenty, od financování Klausova institutu po dopravní servis při Zemanových návštěvách v Číně. Podobná forma spolupráce s rektorem UK by měla pro obě strany rozhodně větší dopad nežli těch slibovaných půl milionu korun. Win-win, jak říkají čínští soudruzi.“
K tomu můžeme jistě dodat, že zákruty tajemné orientální mysli čínských soudruhů a jejich českých přátel na české půdě samozřejmě neznáme. Víme ale, jak to chodí. Především je známo, že politika se nedá dělat bez toho, že se do ní investuje hodně peněz. Bez peněz se k lidem nedostane ani informace o tom, že nějaký kandidát existuje, natož aby bylo možno působit na lidi, aby ho volili. Když se ale vypomůže, hned to jde snadněji. Kdyby se spojila ekonomická síla nějakého subjektu (teď mluvíme zcela obecně, samozřejmě) s vhodnou figurou (úctyhodný akademik, ještě jakž takž zachovalý ekonom atd.) mohl by se takový kandidát dotlačit daleko a vysoko. A až bude daleko a vysoko, mohl by třeba vypomoci s nějakou tou „ekonomickou diplomacií“. V celkovém objemu všech obchodů by to nebyla zas tak vysoká investice, ale vyplatila by se, kdyby to dopadlo. Celkem by se hodilo investovat peníze třeba do nákupu nějaké televize.
Ale třeba ne. Třeba by jen stačilo, že by Home Credit poukázal na to, že akademici z univerzity poškozují dobré jméno Home Creditu, když o něm kriticky píší a tím porušují tu smlouvu. Co potom s nimi?
A jistě. Jedním z vysvětlení může být i snaha společnosti podpořit náš akademický život. Asi jako když se pan prezident Zeman vezl z Číny z oficiální návštěvy zpět soukromým letadlem Petra Kellnera. Smyslem jistě bylo, aby si pan prezident odpočinul, protože stroj vládní letky neposkytuje potřebný komfort. Tyhle společnosti jsou v podstatě něco jako charitativní spolky, co nehledí na svůj prospěch.
Všude je tolik nezištného dobra, až oči přecházejí.