Andrej Babiš a Miloš Zeman znovu prokázali vřelou náklonnost. Ministr financí v rozhovoru pro Právo (5. 12. 2015) naznačil, že by hnutí ANO mohlo podpořit Zemana v prezidentské volbě. Zeman na jeho vyjádření reagoval pozitivně o den později v Pressklubu. Co tento posun v názorech znamená a co oba spojuje?

[ctete]36554[/ctete]

Smlouva o smlouvě budoucí

Andrej Babiš v rozhovoru uvedl, že v hnutí ANO nevidí žádného kandidáta na prezidenta. Přitom ještě v srpnu prohlašoval, že pro ANO by byl dobrý tip na prezidenta Martin Stropnický, který tomu málem na chvíli uvěřil. Podobných veletočů, které příliš nesvědčí o názorové stabilitě, produkuje ministr financí kvanta, a tak už nikoho nemohou ani překvapit.

I když podobné otázky považuje šéf ANO za předčasné, na dotaz, zda by podpořil Miloše Zemana, odpověděl: „Pokud nenajdeme nějakou výraznou osobnost, tak nevím, jestli má smysl jít mermomocí do prohrané války jen proto, abychom měli kandidáta.“ To z hlediska obchodní strategie Agrofertu vypadá na návrh smlouvy o smlouvě budoucí.

Babiš sice považuje prezidenta za kontroverzního, ale oceňuje jeho výraznost a řadu jeho „rozumných názorů“. Vystoupení na Albertově po boku Konvičky považuje za chybu jeho okolí, protože „jak ho zná, on všechnu tu organizaci kolem neřeší“. Dále jej pochválil, že vedl relativně úspěšnou vládu. Není divu vzhledem k jeho osobním klientelistickým vazbám na Zemanův kabinet. Za Zemanovy éry začal mohutně stoupat Babišův ekonomický vliv.

Co Babiš touto vstřícností vůči Hradu sleduje? Je si dobře vědom, že vztahy mezi prezidentem a premiérem Sobotkou jsou na bodu mrazu. Toho chce šéf hnutí ANO využít a názorně signalizuje, kde v „podhradí“ stojí nejvlivnější prezidentovi spojenci.

Co mají společného?

Zeman s Babišem spolu mají mnohem víc společného, než je vzájemně rozděluje. A je toho mnohem víc než názory na migrační krizi a osobní animozity vůči Bohuslavu Sobotkovi. Drobná disharmonie v souvislosti s odvoláním ministryně spravedlnosti Heleny Válkové je už zapomenuta.

Relativizace totalitní minulosti. Zeman porušil dosavadní parlamentní zvyklosti a jmenoval Babiše ministrem, přestože jako první člen polistopadové vlády nedodal čisté lustrační osvědčení. Ten na oplátku nekomentuje podobně sporné výroky, jako byla prezidentova loňská bagatelizace zásahu na Národní třídě, a následný incident na Albertově označil za ostudu před celou Evropou.

Zpochybňování protiruských sankcí. Ministr financí stejně jako český prezident zpochybňuje protiruské sankce. Před rokem je považoval za neúspěšné a stejný postoj zopakoval letos v červenci: „Sankce zatím nepřinesly žádný výsledek. Prodloužily se jen proto, že evropští politici jsou bezradní.“ Oč hlasitěji se šéf ANO vyjadřuje k migrační krizi, o to tišeji od počátku komentuje situaci na Ukrajině a postoje Vladimira Putina.

Ekonomické zájmy na Východě. Ačkoli se Babiš brání, že nepatří do kategorie proruských politiků, má v Rusku svoje ekonomické zájmy, které mají kořeny už v komunistické minulosti. Jeho všudypřítomný střet zájmů se tak nutně promítá i do zahraniční politiky, jelikož jeho firmy patří mezi významné odběratele ruského plynu. Tím se neliší od Zemanova okolí, napojeného mimo jiné na Lukoil, podle kuloárových zpráv významného sponzora prezidentské kampaně.

Marginalizace problému střetu zájmů. Prezident nikdy nekritizoval bezprecedentní střet zájmů místopředsedy vlády. Naposledy se projevil tím, že se kvůli Babišově odporu Česká republika jako jediná nepřipojila k východoevropským zemím, které upozorňují Evropskou komisi na silné strategické a geopolitické riziko, které představuje rozšíření plynovodu Nord Stream. Ten přivádí ruský plyn po dně Baltského moře do Německa a dále do střední a západní Evropy. Podle nich ohrožuje energetickou bezpečnosti střední Evropy a destabilizuje už tak rozloženou Ukrajinu.

Zemanova cesta do Moskvy. Babiš se v rozhovoru vrátil i k Zemanově cestě do Moskvy, kde se jako jediná hlava státu EU zúčastnil oslav 70. výročí konce druhé světové války. Zpětně ji relativizuje s tím, že nedávno do Moskvy putoval francouzský prezident Hollande kvůli společnému postupu proti Islámskému státu. Srovnávání obou situací, navíc ve zcela odlišném bezpečnostním kontextu, zavání demagogií.

Odpor proti přítomnosti jednotek NATO. Andrej Babiš se podobně jako prezident Zeman vyslovil proti přítomnosti jednotek NATO na území České republiky, o čemž uvažují pobaltské země a Polsko. Podle šéfa hnutí ANO jsou takové úvahy zbytečné. Při pohledu na rostoucí vojenské ambice Ruska nejen na Ukrajině však není jisté, co bude či nebude zbytečné možná už v blízké budoucnosti.

Shoda na projídacím státním rozpočtu. Ministr financí se v létě pochlubil, že prezident podpořil jeho návrh státního rozpočtu na příští rok. Není divu, když rozpočet kanceláře Hradu raketově meziročně stoupne o rekordních 18 procent na 458 milionů korun. Babiš tím de facto přiznal paternalistickou konstrukci rozpočtu, která nemá s jeho údajnou „pravicovostí“ nic společného. Plánovaný schodek ve výši 70 miliard korun je vzhledem k okolnostem příliš vysoký, počet státních úředníků a jejich vliv na rozhodování občanů stoupá, vládní výdaje se dramaticky zvyšují.

Náklonnost Babišova tisku. Zjevný soulad Andreje Babiše a Miloše Zemana se v neposlední řadě projevuje v Babišově tisku. Zejména šéfredaktor Mladé fronty DNES Jaroslav Plesl se činí a zlehčuje Zemanovy kroky i v těch nejkontroverznějších formách, jako jsou státní vyznamenání bývalým spolupracovníkům Státní bezpečnosti a nejvyšším funkcionářům komunistického režimu.

Styčných bodů mezi Babišem a Zemanem je celá řada, proto nemůže být oznámení potenciální podpory v prezidentské volbě velkým překvapením. Svědčí nejen o bezbřehém pragmatismu a programové vyprázdněnosti Andreje Babiše, ale i o nekonečné touze Miloše Zemana po vyrovnání účtů z minulosti.

[ctete]20918[/ctete]