Prezident Petr Pavel FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
Žijeme v krajně proměnlivém politickém počasí. Prezidentská inaugurace minulý čtvrtek byla zvládnutá po všech stránkách jako bezstarostná idyla. Všem se ulevilo. Jak to bude s policejní uzávěrkou Hradu, kterou si kdysi vymyslil Zeman, není sice jasné, ale v úlevném ovzduší to člověk snadno a rád přehlídne.
Nepříjemný návrat střemhlav do všedních dnů politické nejistoty znamenala ovšem hned sobotní demonstrace „Česko proti bídě“ na Václavském náměstí. Zúčastnilo se jí asi 20 000 lidí (přesnější údaje se poslední dobou neposkytují), což není moc, ale taky ne málo. Protestovali proti bídě a vládě. Něco jako kdysi první protesty Milionu chvilek, tentokrát ovšem méně učesané. Podle zprávy v tisku žádala jedna dáma pověšení ministryně obrany. Nakonec mělo dojít na dobytí Národního muzea (vzor Bastila) a ke stržení vyvěšené ukrajinské vlajky. Policie tomu zabránila. Podle pořadatelů protestu šlo prý o provokaci. Další protesty jsou chystány na 16. dubna. Pokud se vláda nepolepší, bude následovat blokace vládních budov.
V protestech tohoto typu nejsme letos první. 19. února proběhla několikatisícová demonstrace v moldavském Kišiněvu. Důvody i zde byly: inflace, bída a životní náklady. Organizovala ji skupina Hnutí pro lidi a podpořila ji proruská strana Šor, která má v parlamentu celých 6 poslanců a vede ji oligarcha zapletený do bankovní krádeže. Cílem je „řešit bezprecedentní krizi“.
Vida, nejsme sami. Moldavanů je mi upřímně líto. Jsou na tom hůř než my, do středu Evropy mají dál (mnozí z nás si dokonce myslí, že střed Evropy jsme my). Nejsou, na rozdíl od nás, ani členové EU, ani členové NATO. Nás na rozdíl od nich nestraší žádné Podněstří. Měli bychom jim nějak pomoci (to myslím bez jakékoli ironie), bohužel jsme zrovna sami až po uši v maléru.
V roce 2013 u nás polistopadovou demokracii vystřídaly Babišovy Nové pořádky. Myslíme si, že tohle období už je taky uzavřené, jenže uzavřené není zatím nic. Strany polistopadové demokracie sedí ve vládě, mají většinu v poslanecké sněmovně (nepříliš silnou) a v senátu (nepříliš určitou). K polistopadové demokracii se hlásí i nově zvolený prezident. Ale proti vládě probíhají demonstrace s veřejnou podporou (jak je velká, se teprve ukáže, určitě ne docela zanedbatelná). Parlamentní opozice(ANO, SPD) čeká za bukem. Její síla je také nezanedbatelná, dokáže bez problémů na neurčitou dobu zablokovat poslaneckou sněmovnu. Má pod kontrolou slušnou část médií a jistou část veřejnosti. A pak jsou tu média a žurnalisté z amébního okruhu „Pravdy a Lásky“. Svůj vliv a spolehlivost prokázali už kdysi při nástupu Nových pořádků. Docela jim pomohli.
Situace, v níž teď žijeme, je něco jako studená občanská válka. Čelní představitelé vládní politiky (Petr Fiala, Marek Benda ad.) často opakovali a opakují, že naše demokracie není ohrožena. Mrzí mne to. V české politice číhá mírně řečeno nespolehlivá opozice, za bukem vždy mlsní Rusové. Věříme, že naši nynější evropští spojenci jsou spolehliví. Pomoc, které se dostává Ukrajině, je zatím solidní – ale jde o zemi, která byla před časem záludně, bez vyhlášení války přepadena svým sousedem – přitom oba „účastníci konfliktu“ (Rusko i Ukrajina) jsou členy světové organizace (OSN), jejímž cílem má být mj. světový mír. Kdysi, v roce 1945, ji založily demokratické státy spolu s Josifem Stalinem. Nechci říci nic jiného, než že situace je poněkud nejistá a je třeba to brát v úvahu.
Hlavní otázka dne je, co teď má udělat nově zvolený prezident ČR. Je v nesnadné situaci. Z konstrukce naší ústavy plyne, že by měl být andělem míru, jenž usmiřuje znesvářené politiky (politici bývají často znesváření). V situaci studené občanské války je smiřování velmi nesnadné a občas nenáležité (navíc v problému, který má teď být řešen, nemá poslední slovo prezident, ale Ústavní soud). Na prezidentovi ovšem záleží.
V první řadě nejde ovšem o to, aby prezident smiřoval rozhádané politiky. Má se v konkrétní situaci rozhodnout pro to, co je politicky správné a spravedlivé. A především by neměl dělat žádné ústupky opozici ve věci, která je u nás právě otevřená, totiž v úpravě starobních důchodů pro tento rok. Je to citlivá záležitost, příhodná pro populistické zneužití (vláda musí šetřit, důchodci jsou vhodný objekt soucitu, lidského i politicky atraktivního). Vládě se věc po překonání mohutné opoziční obstrukce podařilo v obou parlamentních komorách prosadit. Teď přichází do rukou prezidenta. Pro prezidenta je tu svůdná možnost projevit se nestranně jako „vyrovnávající síla“ mezi vládou a opozicí. Jako baletní mistr. Jenže nakonec nejde o vyrovnávání dvou sil, ale o to, co je z politického hlediska správné a spravedlivé. Správné a spravedlivé rozhodnutí velmi často nebývá atraktivní pro veřejnost. A platí se za něj ztrátou veřejné obliby.
Zároveň jde o rozhodování na bitevním poli studené občanské války. Opozici kyne příležitost vládu výrazně a viditelně poškodit v očích veřejnosti.
Jde tedy teď o to, udělat ve vypjaté situaci nepříjemné, ale nutné kroky. Takové, o nichž píše John Kennedy v Profilech odvahy. Naopak opozici se nabízí snadná příležitost dát prezidentovi i vládě zahulit, pokud jde o popularitu. Když bude prezident chtít vyjít opozici vstříc, nepomůže vládě. Nepomůže ani sobě. Pomůže jen opozici.
Prezidentovi tuto první a velkou zkoušku v úřadě ani trochu nezávidím. Nejde jen o rozhodování o důchodech, ale zároveň o rozhodování mezi polistopadovou demokracií a Babišovými Novými pořádky. Ve volební kampani mu mnozí vyčítali, že kdysi, za normalizace, udělal nenáležitá, nesprávná rozhodnutí. Psalo se o tom ještě teď po jeho zvolení v Právu. Měl by se prý omluvit.
Jenže teď jde o naléhavé rozhodnutí pro budoucnost. O jednu etapu studené války mezi polistopadovou demokracií a Babišovými Novými pořádky. Lidé dělají chyby a hřeší. A prorok říká: „Odvrátí-li se spravedlivý od své spravedlnosti a dopustí-li se bezpráví, zemře pro ně. A odvrátí-li se svévolník od svévole a bude jednat podle práva a spravedlnosti, díky tomu bude žít.“ (Ezechiel 33, 18-19).
To, co by prezident právě teď a v této věci měl udělat, je opozici ani náhodou neustoupit. A na nás veřejnosti je ho v tom podporovat – a zároveň na něj pořádně tlačit.
