Tento článek vznikl na základě ne zcela příjemné osobní zkušenosti. Promítají se ovšem do něj vážné obecnější problémy, které přináší naše zvláštní doba. Dilema vztahu k Západu i k Východu, k Trumpovi i k Bidenovi, k agentům Státní bezpečnosti i k ruskému carovi. I o tohle všechno může jít přímo doma v kuchyni.

Mám kamaráda. Snad to ještě nemusím psát v minulém čase. Budu mu pro účely tohoto článku říkat Franta. Je to vynikající sochař, vysokoškolský profesor, autor řady duchovně hlubokých děl. Včera měl významné narozeniny a v mezích vládních příkazů pořádal oslavu. Bylo mi ctí, že jsem mu mohl reprezentovat tu řadu hostů, která by za normálních okolností na oslavu přišla. Sešli jsme se v pěti lidech u něj v kuchyni.

Franta celý život nesnáší komunisty. Za jejich panování nemohl dvacet let téměř nikde vystavovat. Podobně jako u Mikuláše Medka i u něj platilo, že jeho „tvorba byla v hlubokém rozporu s hodnotami socialistického státu“. S tímto vysvětlením totiž shodily kdysi komunistické úřady klíčovou veřejnou zakázku, která by Medkovi, umělci světového rozměru, pomohla přežít hmotnou bídu.

Franta byl na tom podobně. Na našem vesnickém hřbitově jsme od něj měli výraznou sochu. Byl to obrovský dřevěný kříž s ukřižovaným Ježíšem. V duchu Frantova existenciálního pojetí byl Kristus zpodobněný jako opuštěný vězeň bez vousů a bez vlasů se zmučeným tělem. Ve svém širokém rozpětí rukou objímal naši vesnici. Franta je věřící, miluje přírodu a vyučuje i praktikuje se svými studenty takzvaný landart, tedy takovou výtvarnou metodu, která pracuje po vzoru barokních mistrů s krajinou. Není divu, že Franta volil při svém zaměření na hledání filosofických pravd v hlubinách času a v prapodstatě lidstva vždycky strany demokratické pravice.

Po šťastných letech obnovování svobodné společnosti a našeho přičlenění k západním zemím, které jsme si mimo jiné i společně užívali při cestách po Itálii za uměleckými díly, přišla doba babylónského zmatení hodnot. Ta vynesla do prezidentského úřadu Miloše Zemana a z mafiánského bosse a korupčníka Andreje Babiše udělala bojovníka proti korupci a zachránce státu. Ruské bludy a lži prostoupily pomalu společnost a rozdělily řadu rodin. Rozdělily dokonce někde i lidi ve vesnickém kostele.

Tehdy se na hřbitově Frantův kříž skácel. A skácel se podivně. Tělo se oddělilo od dubového břevna a zůstalo takřka neporušené. Vypadalo to, jako by Kristus sestoupil z kříže a odešel. Jako by se na tu dobu už nemohl dívat. Bylo přitom jasné, kde stojí jeho autor. Se svými konzervativními a na individuální svobodu zaměřenými postoji se nesžil s érou Zemana a Babiše v naší zemi. Měl pro svého Krista pochopení, že to už nevydržel a odešel.

Pro názorové nastavení lidí Frantova typu jsou ale nyní těžkým tématem americké volby. Chování Donalda Trumpa není pro vzdělané lidi zdrojem obdivu, ale Trumpova administrativa a základní přístupy, které Trump představuje, dávaly záruku, že se Amerika dosud nepoddává stále agresivnější levicové ideologii násilného zlepšování světa. Pro tyto lidi proto není Joe Biden osvoboditelem od Trumpovy buranokracie, ale poněkud nejasným rizikovým faktorem.

U pravicově smýšlejících lidí je třeba chápat jejich hlubokou nedůvěru ke stále viditelnější ultralevicové platformě v rámci americké demokratické strany. Bidenovi straničtí souputníci typu Alexandrie Ocasio-Cortézové, která bojuje za socialistickou garanci plné zaměstnanosti, nebo Ilhany Omarové a Rashidy Tlaibové, které bojují proti Státu Izrael, a Ayanny Pressleyové, která zase bojuje za práva transsexuálů, jsou i pro mě symbolem nové levicové úderky, před kterou je třeba se mít na pozoru. Je velkou otázkou, zda je Trumpovo buranství i pohrdání pravidly zásadně horší než snaha těchto levicových extremistů změnit svět a pokořit nenáviděný kapitalismus.

Co to je ale za volbu, když si má člověk vybrat mezi dvěma extrémy. A ani na jedné straně není příliš uklidňující ujišťování, že ty extrémy nejsou tak vypjaté, že Biden sám o sobě není až takový levičák a že s Trumpem spolupracovala i řada rozumných lidí. Nicméně nyní zcela chápu obavy, že levicová agenda rovnosti tisíce pohlaví, ekologického fanatismu a boje proti bílým heterosexuálním mužům se vyvalí z hranic snesitelnosti a zaplaví svět novou potopou progresivního Dobra.

Odpor k levicovému extremismu, který je zcela zákeřně a nepravdivě zaměňován za západní liberalismus, ale podporuje i v naší společnosti neblahé inklinace k Rusku. A ruská propaganda toho mistrným způsobem zneužívá. Přitom občas pravicově smýšlející Češi přestávají vidět, že naším světem, naším pravým domovem je Západ i s tím, co nás na něm štve, a nikoli Východ, který je barbarský, autoritářský a nebezpečný skrz naskrz. Působí mi až fyzickou bolest, když mi moji přátelé začnou tvrdit, že to současné Putinovo Rusko není tak hrozné jako dnešní Západ. Bohužel k něčemu podobnému došlo i v Frantově kuchyni, jakkoli šlo zatím o území, kam se duch Parlamentních listů dosud nevloudil.

Nevím ani, jak se to stalo, ale přišla i řeč na Jarka Nohavicu. Přátelé si pochvalovali, jak krásně zpívá a jaký je to hluboký básník. Tak jsem připomněl, že tento citlivý básník jako agent Státní bezpečnosti psal zprávy o ponižujících slabostech Karla Kryla a ve vídeňském bytě spisovatele Pavla Kohouta zakreslil pro komunistickou policii plánek místností. K čemu je mi písničkář, který se takovým děsivým a odporným způsobem zaprodal? A pak je tu ten vrchol proradnosti, kterou je převzetí Puškinovy ceny od Vladimira Putina. O této věci jsme se na narozeninách pohádali a já svého postoje ani trochu nelituju. Konkrétně jsem vybuchl u sdělení, že na převzetí Puškinovy ceny z rukou Vladimira Putina není nic tak strašného, protože tím, co je prý dnes opravdu strašné, je ideologie západní levice.

Můžeme mít pochopení, když je někomu sympatičtější Donald Trump než Joe Biden. Naprosto chápu, že svobodomyslným lidem mohou vstávat vlasy hrůzou na hlavě při pohledu na arogantní levici a její sveřepé vnucování naprosto stupidní agendy. Ale nesmíme pod dojmem kryptokomunistického přívalu ze západních univerzit přestat vidět čáru, za níž končí legrace a začíná svět politické zločinnosti. Tou čárou byla protiprávní anexe Krymu a tou čárou je agresivní okupace Donbasu. Tou čárou je vražda nevinných cestujících v Boeingu 777 z letu Malaysia Airlines 17 na východní Ukrajině.

Tou čárou ale již předtím měla být okupace části Gruzie a ještě předtím mělo být tou čárou plošné kobercové bombardování sídliště v čečenském hlavním městě Grozném, kde zahynulo přes 20 tisíc lidí. Za všechny tyto činy nese přímou zodpovědnost Vladimir Putin. Jestli je třeba něco chtít od Západu, tak je to hlavně to, aby před touto čárou nezavíral oči. Aby ji jasně viděl i nyní, když si Rusko s Tureckem porcuje území, kde žijí Arméni.

Ruská propaganda vždy uměla kreativně pracovat s kulturou. Vždyť zpívání častušek doprovázelo i teror z 50. let. Básník Puškin se bohužel už nemůže bránit, když po něm pojmenovaná cena slouží jako propagandistická zbraň, kterou chce Vladimir Putin zmást obyvatelstvo v zemi, kde část lidí už zapomněla, jakou bídu a ponížení způsobila celé východní části Evropy ruská imperiální politika ve 20. století.

Putinova propaganda těží ze ztráty paměti a z jisté hodnotové zmatenosti, kterou může přiživovat i frustrace z toho, že Západ už není tím Západem, který jsme obdivovali v éře nesvobody. Tím je tato podvratná propaganda Kremlu neobyčejně silná a zastírá skutečnost, že západní svět je stále prostředím právního řádu a politické plurality, která zajišťuje lidskou svobodu a důstojnost, zatímco Putinův režim obojí likviduje ve velkém stylu. Je absurdní, když si přátelé Ruska typu Václava Klause s pohrdáním utahují ze systému amerického sčítání hlasů ve volbách, a přitom nevidí, že v Rusku se žádná politická soutěž vůbec nevede.

Puškinova cena pro Nohavicu byl Putinův ďábelský vynález a posloužil k zastření pravých úmyslů ohledně mocenského dobývání bývalé ruské kolonie. Jen málokdo si totiž uvědomí, že vzít si takovou cenu od ryzího autoritáře, který má ruce od krve, je docela obyčejná nemravnost a zrada vlastní země. A moc poezie v rukou morálně pokleslých lidí je zákeřná a nebezpečná. Když pokřivení lidé pěkně zpívají, tak si mohou získat srdce mnoha lidí a jejich nemorálnosti se už nejeví tak strašné, ale docela lidské. Poezie a zpěv mají moc zastřít lidskou bídu. I tu morální bídu našeho slezského barda Jarka Nohavici.

Dusno v kuchyni z vážných dobových dilemat může být tíživé a smutné. Ale patří ke dnešnímu životu a je lepší si své názory občas jasně vyjevit a tím obrazně řečeno i trochu vyvětrat. Přitom je třeba na jednu stranu nepřehánět a na druhou zase neupadat do snadné pasti relativizace, která dokáže omluvit i zvrácené hříchy u oblíbených lidí.

Při veškeré obavě z nového obamismu je třeba říci, že Joe Biden není komunista, třebaže se mi jeho názory nelíbí. A také je třeba říci, že Vladimir Putin je gigantický politický zločinec. Nohavicovo tklivé básnění a zpívání je ve světle křišťálových lustrů moskevského Kremlu ubohé a trapné, a jestli má nadání velkého básníka, tak je to jenom všechno ještě horší.

Ale jinak věřím, že se s Frantou zase usmíříme a že se na naši vesnici Kristus zase vrátí.