Bylo nebylo, na kopci nad městem, které bylo krásné, až oči přecházely, stál veliký starý hrad. A jak šel čas, v tom hradě usedali na trůn králové, každý jiný, jak už to na světě chodí.
Jeden z nich byl třeba postavou maličký a nenápadný, nerozháněl se zbraní a nechodíval v hermelínu. Jeho stráže si z něj často rvaly vlasy, když jim utíkal do podhradí, kde mu bylo dobře mezi lidmi. Ti ho chytali za ruce a povídali si s ním jako se sousedem, protože věděli, že pro ně vždycky bude mít dobrého slova a jiskru naděje. Tenkrát se sláva toho království šířila do celého světa a všichni měli být na co pyšní. A když se naplnil čas, jeho dlouhatánský pohřební průvod zaplnil celé ulice a mosty toho přenádherného města.
Po něm se ujal vlády jiný panovník, který vešel do dějin jako Jájá I. nebo dokonce král Perokrad.
A pak – jak už to někdy chodí od deseti k pěti – se za pomoci pěkných pár podpásových ran na trůn vydrápal král Lžislav Viróza Vodka ze Slivovic. A právě v té době se to stalo. Na střechu toho velikánského hradu přivál mrazivý východní vítr korouhvičku. Usadila se tam, naprosto samozřejmě a drze, hned vedle praporce, který hlásal, že pravda vítězí. Nebyla to ale obyčejná větrná korouhvička, která by lidem ukazovala, odkud vítr vane. Kdepak. Tahle divná korouhvička králi Lžislavovi radila, kdy má začít mluvit něco úplně jiného než předtím, aby byl stále oblíbenější a slavnější. A zvláštní neblahé kouzlo opřádalo i obyvatele té země, kteří jako by vždycky nadobro zapomněli, co ještě nedávno dělal a povídal, a s jásotem tleskali tomu, co jim káže teď.
Divná pohádka?
Nu což, pohádky už takové bývají. Nahlédněme tedy místo toho do té nejopravdovější nepohádkové současnosti.
Když v Evropě asi před dvaceti let zuřila válka v bývalé Jugoslávii, spousty lidí se daly do pohybu a utíkaly. K nám tak dorazily tisíce uprchlíků, z Bosny, Hercegoviny a Kosova, a také odjinud, třeba z Afghánistánu. A dá rozum, že mezi nimi byly tisíce muslimů. Tenkrát ale panovalo obecné přesvědčení, že se sluší pomáhat, že poskytnout azyl prchajícím před válkou je samozřejmou povinností těch, kteří mají to štěstí, že nic takového zažívat nemusejí. Kdo by tehdy začal křičet, ať je i s dětmi ženeme nazpátek, byl by (právem) označen za bezcitného hlupáka a vystaven všeobecnému posměchu. Tenkrát byla většina lidí hrdá na naši pověst ochránce lidských práv, kvůli níž si naší maličké země celý svět vážil. A tak ani král Lžis-… eeh, co to povídám, pohádka už přece skončila. Nebo ne?
Nu zkrátka ani tehdejší premiér Miloš Zeman nejenže nikde nekřičel, abychom k nám nikoho nepouštěli, ale se svou vládou pěkně v klidu ty tisíce uprchlíků přijal. Nikdo si toho vcelku ani nepovšiml, nikdo se nijak nehádal a nepobíhal s řevem po náměstích. A už vůbec nikdo nemával na ulici šibenicemi a žádnou českou mámu nenapadlo ječet, že ty čmoudy a slimáky je třeba i s jejich parchanty utopit v moři.
Jenže pak něco škaredě, nepříjemně zaskřípalo, až brněly uši – a korouhvička na střeše Pražského hradu se otočila. Úplně naopak.
A královský šašek… tedy, chci říct prezidentův mluvčí Ovčáček, přednesl lidu to, co jeho pán – poslušen korouhvičky – s většími či menšími obměnami najednou začal hlásat: „Nepřijímejme nikoho! Ani 80 běženců z tureckých uprchlických táborů. Nic! Už uzavřenou smlouvu o tom, kolik migrantů přijmeme, zrušme. Stavme plot, aby se k nám nedostala ani nečeská noha. Nikdo je sem k nám nezval!“ A lid jako opředený kouzlem necitelnosti, hlouposti, nenávisti a zapomnění, freneticky tleská a provolává: „Čechy Čechům!“
Co se to s námi stalo? A jak tahle pohádka-nepohádka skončí? Dokážeme zlomit to prokletí? Srazit Lžislava Nenávistníka z trůnu, korouhvičku nakopnout, až odletí zpátky na východ, a zase zvednout hlavy k vlajícímu nápisu o pravdě, která nakonec vždycky vyhraje? Snad.
