Byl jednou jeden kuchař a ten nevěděl, že je něčím zvláštní. V jedné hospodě ale dostal možnost vařit jídla podle vlastních receptů a lidem to dost chutnalo. Začali se tam táhnout hosté, jedni to řekli druhým a za pár let do té hospody chodilo 14krát víc lidí, než když tenhle kuchař nastoupil.

Pak se ale změnil majitel restaurace. Provozák se začal bát, že nový šéf by ho mohl odvolat a na jeho místo dosadit kuchaře, za nímž se táhne klientela. Úvaha to byla prostomyslná, neboť kuchař vůbec neuměl řídit provoz, a i kdyby to uměl, hosty by to u stolů neudrželo – zajímavý byl jenom jako kuchař. Provozák přesto dokázal šéfa přesvědčit, že kuchař fluše hostům do jídla a vepřovou panenku dělá z veverek. Výsledkem bylo, že kuchař byl náhle volný.

Mezi restauratéry se ale vědělo, že docela dobře vaří, a tak měl ještě ten večer asi dvacet nabídek. Vybral si podnik spíše zajímavé než dobré pověsti a nastoupil tam. Lidi si to samozřejmě řekli a hned první den praskal druhdy poloprázdný lokál ve švech. Počet hostů pak i nadále stoupal, a přestože zejména vegani si občas stěžovali, že v hlavní nabídce je málo prosa, podniku i kuchaři se dařilo. Tedy až do chvíle, kdy před vegany neprozřetelně řekl, že pečená kachna s variací knedlíků se nedá udělat bez kachny, a kdo to tvrdí, je padlej na hlavu. Na dlažbě byl druhý den ráno, protože do deseti let budou českou gastronomii držet nad vodou jenom vegani.

Odcházel se škraloupem, takže dvacet nabídek už nedostal. Ale docela brzy se chytil v hospodě přes ulici, jejíž šéf před vegany nepanáčkoval. Postavil se do kuchyně a dal se do vaření. Za pár měsíců zdvojnásobil návštěvnost hospody a všechno se zdálo být zalité sluncem.

Dále čtěte

Nemohl se zbavit pocitu, že každý jeho krok páře břicho nočního města

Nemohl se zbavit pocitu, že každý jeho krok páře břicho nočního města od pupku až k podbřišku a že mu…

Ale ne nadlouho. Ředitel, který ho přijal, byl kdysi v mládí ekonomickým náměstkem ve fabrice na pneumatiky, a výčepní mu to nemohli odpustit. Ekonom to byl sice špičkový a hospoda mu rostla pod rukama, jenže co naplat, pneumatiky jsou pneumatiky a nikdo, kdo dělá v pohostinství, nechce být spojován řekněme s Michelinem. Zaměstnanci tedy napsali protestní nótu majiteli restaurace a žádali nápravu. Majitel, aniž bychom mu chtěli jakkoli lichotit, byl úplné hovado a ředitele propustil. „Vrátil jsem výčep výčepním!“ řekl novinářům městského listu hrdě a odešel si zaorat, což byla jeho nejmilejší zábava, neboť rád trávil čas s voly.

Výčepní pod vedením nejzasloužilejšího výčepního, který dokázal čepovat obouruč a nad pípou měl vlastní gypsovou bustu, okamžitě vyhodili všechny, které předchozí ředitel přijal, včetně našeho kuchaře. S tím už to bylo nahnuté, pořád ho odněkud vyhazovali, takže už ho nechtěli ani ve školní jídelně. „Moc dlouho jsi vařil bažanty a ala bažanty,“ řekli mu, „a určitě už bys nesvedl šunkafleky. Sbohem.“

Nakonec se ale našel restauratér, který si pamatoval kuchařovu zašlou slávu. „Je mi jedno, žes dělal panenku z veverek,“ řekl mu, „ale táhli se za ní hosti, takže já tě na zkoušku vezmu a uvidíme, jestli jsi tak dobrý, jak se říká. Támhle si vezmi papír a napiš mi, jaké nutriční hodnoty bude mít tvoje jídlo.“

„To nevím, jsem kuchař, nejsem nutriční poradce.“

„A pak udělej analýzu starých jídelních lístků, abychom věděli, co se tu vařilo dřív.“

„Ale proč? K čemu nám bude vědět, že vloni se tu připravilo 398 bramboráků, hospoda přišla o 398 hostů, pět lidí o žlučník a dvě rodiny o živitele?“

„Analýzy,“ poučil ho majitel, „to je to, co nás zachrání. Strategie. Koncepce. Evaluace.“

„A nemám radši udělat panenku? Máte tu někde v okolí lázeňský park?“

„Sem tam samozřejmě něco uvař, to nemůže škodit. Pamatuj si ale, že základem všeho je analýza. Doteď jsi neanalyzoval, a jak jsi skončil? He?“

Kuchař od té doby dělá obden SWOT analýzu sběraček, vytváří koncepce menu, které by vařil, kdyby na to měl čas, a definuje stravovací strategii na léta 2022–2036 s výhledem na další období. Hostům sem tam zalije horkou vodou instantní čínské nudle a někdy večer, když přijde domů, si jen tak pro radost uvaří sedmichodové menu: želví polévku, daňčí ragú a tak. Většinou to pak opatrně zabalí a odnese do Armády spásy. Druhý den v práci udělá návrh změny půdorysu kuchyně a revitalizace spotřebičů, zanalyzuje vidličky a zalije nudle. A jestli, milé děti, neumřel, analyzuje tam dodnes.

Petr Kukal je básník, spisovatel a publicista, vystudoval český jazyk a literaturu a základy společenských věd na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, mimo jiné byl v letech 2015–2018 správce twitterového účtu Ministerstva kultury ČR, poté působil jako tiskový mluvčí FF UK a v odboru komunikace Národní knihovny. Od března 2021 je správcem sociálních sítí Středočeského kraje. Je autorem deseti básnických sbírek a také několika knih pro děti, nedávno publikoval knihu Mouka pro meluzínu a jiné glosy (2020).

„Pohádka o kuchaři“ vyšla nejprve na Facebooku, zde ji autor publikuje na žádost editora Nové Orientace.