V každém správném westernu je padouch. Navenek může působit i velmi spořádaně. Řídí město, ovládá banky, jeho příjmy jsou mnohonásobně větší než všech ostatních lidí ve městě dohromady. Nosí bílou košili, poslouchá, co mu řekne maminka, a nikdy neřekne jediné sprosté slovo.
Na opačném konci města, nebo nejlépe za městem, žije osamělý kovboj. Obyčejně bydlí sám, protože s nikým nevydrží. Mluví sprostě, kouří doutníky a popíjí kořalku. Jen někdo takový se může pustit do zdánlivě beznadějného boje s padouchem. Občané města, kteří sedí s padouchem v městské radě, kupují jeho chleba, nebo čtou jeho noviny, se neodváží. Některé radní navíc s padouchem pojí špinavý psí byznys z dob, kdy na Divokém západě nerozhodovalo právo a spravedlnost, ale spolčení s úplatným šerifem.
Padouch dnes má skoro všechno – servilní úředníky, bojácné radní, benefity pro úplatné novináře. Když chce, může si koupit i vlastní noviny. A pokud na to má, klidně si může koupit i dvoje. Ví, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, takže bude do svých novin neustále trousit pomluvy a urážky. Jediné, co padouch nemá, je čest. Ta se totiž, jako téměř jediná, nedá za peníze „kúpiť“.
Osamělý kovboj váhá, ale nakonec se pustí do souboje s padouchem. Na své straně toho moc nemá. Může stokrát říkat, jak podivným způsobem padouch získal vládu nad městem. Že nejprve skoupil všechny pozemky, pak benzinovou stanici, místní noviny, rádio a nakonec i skoro celou radnici.
Osamělému kovbojovi ale skoro nikdo nenaslouchá. Většina obyvatel každé ráno stojí před pekárnou, kde padouch v bílé košili rozdává čerstvé rohlíky. Lidem ve městě nevadí, že jim sebral pekárnu. Vidí jen rohlík, který dostanou zadarmo. A líbí se jim, že jim padouch říká, že bude líp. Dřívější radní chtěli dodržovat vyrovnaný rozpočet a podpořit bývalé rodáky v zemi, která je nyní zmítaná válkou. Padouch ale tvrdí, že na tom nezáleží a že od teď bude všechno daleko lepší než dřív. Na to slyší skoro všichni.
K osamělému kovboji se přidá osamělý novinář. Léta řídil místní noviny. Jenže když ve městě zvítězil padouch, musel odejít. Začal vydávat noviny sám doma. Nemá peníze ani reklamu, kterou pod vedením padoucha získali místní novináři. Jeho plátek se ale začíná číst, a to padoucha přivádí k zuřivosti. Jak je to možné? Opravdu existují i novináři, kteří se nedají „kúpiť“? Padouch byl zvyklý, že se dá kúpiť úplně všechno – herečka, zpěvák, politik, novinář, možná i manželka. Padouch začíná nervóznět. Do teď byl zvyklý, že může lidi zastrašit. Vyhrožovat jim, sebrat peníze, vyhodit ze zaměstnání. Dokonce na ně může poslat kontrolu z úřadu. Proto se ho všichni bojí veřejně kritizovat. V místním saloonu na něj u kořalky nadávají, ale nahlas to neřeknou.
Padouchovi začínají ujíždět nervy a zničehonic začne mluvit sprostě. Osamělého kovboje nazve lhářem a novináře psychopatem. Místní blázen, který v saloonu zametá, se diví. Jaký lhář? Vždyť o tom, jak padouch přišel ke svému majetku, přece všichni vědí.
Najednou i ostatní v saloonu zpozorní. Jak to, že si toho nevšimli? Zatímco padouch rozdával před pekárnou čerstvé rohlíky, skoupil celé město. Nikdo o tom nečetl ani neslyšel, protože padouch koupil kromě radnice také rádio, noviny a chystá se spolknout i celostátní televizi.
To je přesně ta chvíle, kdy se musí osamělý kovboj přestat houpat v proutěném křesle a se zachmuřeným výrazem dopít poslední kořalku. Odváže koně, nasadí si klobouk a vyráží do města. Spolehnout se může jen na novináře, místního blázna a ještě asi další tři lidi, kterým to není jedno.
Jako v každém správném westernu nakonec vyhrají. I když to třeba trvá zbytečně moc dlouho.
