Nevím, jak to vypadá jinde v Německu, ale tady v jižním Bádensku, mezi Bodamským jezerem a sopkami Hegau slibuje ranní slunce krásný volební den. Ve vedlejším městě se dnes chystají „ekologické trhy“ a o vesnici dál připravuje místní hudební spolek svoji tradiční a velmi oblíbenou zabíjačku. A mezi trhy a zabijačkou se určitě najde ještě čas i na návštěvu volebního místnosti. Protože jestli Němci berou v těchto volbách něco vážně, tak je to jejich volební právo.

Podle průměru sedmi velkých volebních průzkumů bude 35,9 procenta Němců volit Merkelovou, a tedy Křesťansko-demokratickou unii (CDU). Sociální demokraté mohou pod vedením svého samozvaného „božího kancléře“ Martina Schulze klesnout až na rekordně nízkých 21,5 procenta. Takže na obzoru je zřejmě další široká koalice. Teoreticky připadá v úvahu ještě tzv. jamaika koalice (podle stranických barev) z CDU, liberální FDP , která by se mohla s 9,6 procenta opět po čtyřleté pauze zase dostat do Bundestagu a Zelených, kterým průzkumy slibují aspoň 7,8 procenta.

Mimo hru jsou varianty tzv. semaforové koalice z SPD, Zelených a FDP, která by dohromady měla jen ani 40 procent a koalice „červená-červená-zelená“ z SPD, z postkomunistů ze strany Die Linke (9,4 procent) a strany zelených.

Třetí nejsilnější stranou se pravděpodobně stane obávaná Alternativa pro Německo (AfD), která má dostat kolem jedenácti procent. Ale nikdo v Německu by se nedivil, kdyby dostala i více. AfD je vedlejším produktem politiky Angely Merkelové. Setkávají se v ní staří konzervativci z Kohlovy CDU, liberální protivníci další evropské fiskální integrace a také pravicový okraj německé společnosti. Relativní volební úspěch AfD by neznamenal, že se v Německu probudily nějaké staré pronacistické sklony. Znamená to jen, že mnoha lidem v Německu chybí skutečná opozice vůči vládní politice.

Mnoho Čechů se na německé volby dívá s údivem. Tím více by je udivilo, kdyby znali nejnovější internetový průzkum instituce You- Gov, podle kterého padesát procent voličů by si přálo odchod Merkelové z křesla spolkové kancléřky. Že to v Německu vře je totiž tajemství snad jen pro české komentátory, kteří své čtenáře dokola ujišťují, že Němci volí Merkelovou proto, že pro ně představuje stabilitu.

Němci volí Merkelovou z jednoho prostého důvodu: nemají alternativu. Uvnitř CDU se v posledních dvanácti letech nenašel nikdo, kdo by se proti „Mutti“ prosadil. Protože Merkelová je opravdu zdatná mocenská politička, která si velice dobře umí hrát s pravidly politického šermu a která si osvojila program svých dosavadních opozičních stran (především SPD) až tak, že jsou v podstatě zbytečné.

 „Kohlova holka“, jak se Merkelové říkalo v devadesátých letech, začala v CDU stoupat koncem roku 1999. CDU se totiž v roce 1999 topila v obrovské korupční aféře. Tradiční, západoněmecká CDU byla zkažená jako nahnilé jablko a Merkelová toho uměla využít a chopila se příležitosti. Krátce před vánocemi 1999 se ve slavném článku do deníku FAZ obrátila proti bývalému kancléři Kohlovi, který ji, jakožto plachou holku z východního Německa, bývalou aktivistkou východoněmeckého komunistického svazu mládeže FDJ, vytáhl do vysoké politiky a udržel ji po celá devadesátá léta. „Helmut Kohl straně škodil,“ napsala tentokrát Merkelová v článku, který se pak už nezbavil nálepky „puče“.

„Puč“ to samozřejmě nebyl. Kohl se tehdy znemožnil sám a celé západoněmecké CDU uškodil tím, že zaparkoval celkem 2,1 milionu marek tzv. stranických daru (vulgo: bakšiš) na černých stranických účtech a odmítl identifikovat „dárce“. Tohle tajemství si Kohl, který letos na jaře zemřel, vzal s sebou do hrobu.

V rámci korupční aféry nastal tedy čas Merkelové. Po „puči“ proti Kohlovi se ji podařilo vyšoupnout v roce 2000 z čela CDU Wolfganga Schäuble, který byl do korupční aféry rovněž zapleten a vězel v ní až po uši.

V následujících letech se pak Merkelové podařilo zlikvidovat vnitrostranickou konkurenci ambiciozních kariérních politiku ze západního Německa. Kdo dnes ještě zná kdysi zvučná jména politiků, kteří se kdysi s dnešní kancléřkou utkali v boji o moc ve straně? Roland Koch, Friedrich Merz, Laurenz Mayer, Edmund Stoiber nebo Christian Wulff?

Bývalý ministerský předseda spolkové země Dolní Sasko dlouho platil za nejvýraznějšího vnitrostranického konkurenta a možného následovníka Merkelevé. Poté, co Horst Köhler překvapivě v roce 2010 odstoupil z funkce německého prezidenta, nasadila Merkelová do této funkce Christiana Wulffa, ze které pak díky osobní ješitnosti a nemilosrdnosti německých médií musel odstoupit a upadnout do politické bezvýznamnosti. Dodnes se Němci smějí, že komukoliv Merkelová vyjádřila svou plnou důvěru, tak byli odsouzeni k politické záhubě.

Oblíbený trik se zdánlivou podporou politických protivníků použila Merkelová znovu loni, když spolkový prezident Joachim Gauck oznámil, že chce v úřadu skončit. Do berlínského zámku Bellevue nasadila svého dlouholetého ministra zahraničních věcí Franze-Waltera Steinmeiera a připravila tím sociální demokraty o potenciálního volebního lídra.

SPD je v těchto volbách na ztracené vartě. Jak může strana, která spolu s Merkelovou a s její CDU poslední čtyři roky vládla (a to už po druhé, první Merkelova vláda 2005–2009 byla také velkou koalicí), věrohodně kritizovat vládní politiku? Na pozici juniorního partnera ve vládě dominantní CDU to může opět stačit. Ale nikoli na víc.

Dnešní volby budou pro Německo znamenat jednu věc: kontinuitu. Otázkou ale je, zda to nebude právě ta kontinuita, která Německo destabilizuje z delší perspektivy.

Pro Česko tyhle volby nepřinesou nic pozitivního. Ze šesti stran, které se dnes do Bundestagu dostanou, jsou čtyři otevřeně proruské. Rusko je důležitým partnerem nejen pro německé politiky, kterým Gerhard Schröder ukázal, jak hezky se dobře vztahy s Ruskem vyplatí pro osobní peněženku. Podle průzkumu amerického Mezinárodního republikánského institutu o veřejném mínění v Německu ze srpna letošního roku považuje 49 procent Němců země visegrádské čtyřky za nesolidární a xenofobní. Dvě třetiny Němců považují Rusko za partnera, který by měl být součástí evropských bezpečnostních struktur.

Kdybychom chtěli v dnešním Německu hledat skutečného garanta politické stability, tak to určitě není Merkelová nebo jiný politik. Jsou to němečtí voliči, ženy a muži, kteří zrovna vaří zelí na dnešní tradiční zabijačku hudebního spolku ve vedlejší vesnici. Nebo třeba můj kamarád Peter, který se rozhodl bez stranické podpory a na vlastní náklady kandidovat jako starosta malého města, jako jediný protikandidát stávajícího starosty, který tam vládne už 24 let. Protože základem německé stability je občanská společnost a alternativa, kterou Němci můžou volit každý den.

Autorka žije střídavě v Německu a v České republice.