Ratifikací Istanbulské úmluvy by se Česká republika zavázala mimo jiné k uzákonění opatření proti násilí, k prevenci i k vyčlenění peněz na služby FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
Lidskoprávní organizace s podporou 357 signatářů a signatářek z řad veřejnosti a dalších organizací poslaly ve čtvrtek otevřený dopis předsedům a předsedkyni poslaneckých klubů. Vyzývají v něm k pokračování projednávání Istanbulské úmluvy, kterou v lednu zamítl senát o pouhé dva hlasy. Podle organizací to ale nemusí být důvod k zastavení ratifikačního procesu.
„Vyzýváme poslance a poslankyně, aby podpořili přijetí Úmluvy proti násilí a ukázali, že jim na osudu obětí a přeživších záleží. Je na čase, aby Česko ratifikovalo tuto Úmluvu a zavázalo se k odstranění stávajících nedostatků v systému prevence a potírání násilí. Je naší povinností poskytnout obětem násilí včasnou a adekvátní pomoc a zajistit jim spravedlnost,“ uvedla v dopise ředitelka České ženské lobby a mluvčí koalice Hlas proti násilí Hana Stelzerová.
Nepřijetí Úmluvy proti násilí podle ní poukazuje na přehlížení potřeb efektivněji předcházet násilí na ženách a domácímu násilí a pomáhat jeho obětem. Společnost přitom dlouhodobě vyjadřuje svoji podporu těmto krokům. Podle průzkumů agentury STEM z roku 2024 74 procent lidí podporuje přijetí Úmluvy proti násilí a podle průzkumu agentury Focus z roku 2018 chce 84 procent lidí, aby se Česko více zaměřilo na prevenci násilí na ženách.
„Je pro nás nepochopitelné, že se Česká republika nepřidává k mezinárodnímu úsilí o zastavení závažného problému násilí na ženách a domácího násilí,“ stojí v otevřeném dopise.
Istanbulskou úmluvu Česká republika podepsala již v roce 2016. Ratifikace parlamentem byla původně plánována na rok 2018, kvůli politické a společenské polarizaci však nedošlo ani k jejímu projednávání. Po letech odkladů se dokument nakonec loni v květnu dostal na vládu, předložilo jej ministerstvo spravedlnosti. Kabinet v červnu souhlasil s pokračováním procesu ratifikace a poslal dokument do parlamentu. Na konci ledna ho projednával senát, kde ale nakonec neprošel o pouhé dva hlasy.
Úmluvu dosud ratifikovalo 38 států Rady Evropy včetně 22 států Evropské unie. Prvního října loňského roku vstoupila v platnost v EU a k jejímu dodržování zavazuje nejen ji jako celek, ale i jednotlivé členské státy. Česká republika zůstává jednou z posledních pěti zemí EU, které dokument dosud neratifikovaly.
Ratifikací dokumentu by se Česká republika zavázala mimo jiné k uzákonění opatření proti násilí, k prevenci i k vyčlenění peněz na služby. Počítá se v ní se školením zdravotníků, policistů či soudců. Vzniknout by měla centra s lékařskou pomocí pro oběti sexuálního násilí, dostupná by měla být právní a psychologická podpora či azylové domy.
Úmluva odsuzuje domácí násilí, sexuální obtěžování, znásilnění, nucené sňatky, takzvané zločiny ze cti či mrzačení genitálií. Násilí vůči ženám vnímá jako porušování lidských práv a diskriminaci a poukazuje na to, že ženy bývají mnohem častěji obětí domácího a sexuálního násilí než muži i obětí masového znásilňování v ozbrojených konfliktech.
Kolem úmluvy se ale objevila řada mýtů a dezinformací, které se opakovaly i během samotného jednání v senátu, a to i přesto, že byly opakovaně vyvráceny. Odpůrci například tvrdí, že úmluva chce smazat biologické rozdíly mezi muži a ženami nebo že kvůli ní budou zakázány například Velikonoce a lidové písně.
„Úmluva a témata s ní spojená se staly rukojmím ideologického boje. V politice to není poprvé a jistě ani naposledy. Vzpomeňme na prakticky kteroukoliv předvolební kampaň, lži, které se šíří o válce na Ukrajině, a mnohá další témata. Nevidím do hlavy těm, kteří se rozhodli nereflektovat ve svém postoji k úmluvě data policie, stanoviska Institutu pro kriminologii, Legislativní rady vlády, ministerstva spravedlnosti, organizací, které pracují s oběťmi, i obětí samotných. Nejsem si ani jistá, že všichni, kdo se k úmluvě vyjadřovali, se s jejím obsahem skutečně seznámili. Vnímám to tedy tak, že práce všech, kdo se snažili poctivě a pravdivě vysvětlit, co je a není obsahem úmluvy a proč ji Česká republika potřebuje, neskončila. A budeme v ní tedy pokračovat,“ řekla dříve deníku FORUM 24 vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.
