Václav Klaus a celý jeho Institut podporují prokremelskou německou stranu Alternativa pro Německo (AfD). Klaus o této straně hovořil jako o naději, kvůli které také vystupoval na mítincích této strany, a tom, že národovecká nota je v programu AfD nevýrazná. Zisk 13 % hlasů pro AfD v loňských německých parlamentních volbách pro něj byl „úžasným výsledkem“. Na následný kritický dopis ohledně názorů AfD na odsun Němců zaslaný do IVK vloni v září reagoval spolupracovník IVK Ivo Strejček shodně těmito slovy: „…téma Benešových dekretů, jejich revize či dokonce zrušení nikdy nebylo a není žádným nosným politickým tématem této strany. Říkám to velmi rozhodně se znalostí věci.“
Znalost věci ovšem pan Strejček stejně jako Václav Klaus neprojevil. Poslanecký klub AfD ve Spolkovém sněmu (včetně Alice Weidel a Alexandra Gaulanda) totiž letos v květnu podal interpelaci, ve které v souvislosti s odsunem Němců z Československa hovoří o genocidě či zločinu proti lidskosti a ve které se spolkové vlády táže, zda bude vyhnancům z domoviny vráceno občanství, poskytnuto majetkové odškodnění a právo na návrat a co udělá pro zrušení „diskriminačních Benešových dekretů“.
Ve světle této interpelace se pohoršení Institutu Václava Klause nad červnovým výrokem Angely Merkelové o morální nepřijatelnosti odsunu jeví jako navýsost pokrytecké. Vnucuje se tu velmi silné podezření, že ono pobouření spíše představovalo kouřovou clonu, která měla zastřít tendence v Klausově milované AfD. Ještě více se pak vnucuje otázka, zda je ten, kdo si tak toužebně přeje, aby AfD ovládla Německo, opravdu tím horoucím českým vlastencem, za kterého se prohlašuje.
INTERPELACE
poslanců Stephana Protschky, dr. Antona Friesena a poslaneckého klubu AfD
Realizace mezinárodního práva veřejného pro německojazyčné obyvatelstvo českých zemí
Právní předchůdce České republiky po skončení druhé světové války provedl mezi květnem 1945 a prosincem 1946 etnickou čistku, totiž vyhnání svého německojazyčného obyvatelstva. V souvislosti s vyhnáním těchto 3 miliónů lidí zemřelo 241 000 lidí, ostatní byli rozptýleni do čtyř okupačních zón v Německu, v Rakousku a jiných zemích (zástupně za mnoho pramenů: Odsun – Die Vertreibung der Sudetendeutschen, svazek 2: Od zřízení ‚Protektorátu Čechy a Morava‘ v březnu 1939 do oficiálního ukončení vyhnání koncem roku 1946, Sudetoněmecký archiv, Mnichov2010; ZDE).
Četní odborníci na mezinárodní právo veřejné označují vyhnání jako genocidu nebo zločin proti lidskosti (Felix Ermacora – Die sudetendeutschen Fragen, München 1992; Alfred M. de Zayas – Die Anglo-Amerikaner und die Vertreibung der Deutschen, Frankfurt/M, Berlin 1996; Prof. Blumenwitz – Heimatrecht, Volksgruppenrecht und Eigentum – Die rechtliche Situation der sudetendeutschen Volksgruppe, Mitteilungsblatt der Sudetendeutschen Landsmannschaft Nummer 9/1998, Seite 233-251; www.sudeten.de/cms/?Historie:Haltung_der_ UNO:UNO-Menschenrechtskommission_bekennt_sich_zum_Recht_auf_die_ Heimat#A).
Spolková republika Německo a Československá socialistická republika prohlásily v Pražské smlouvě z roku 1973 (Spolková sbírka zákonů 1974 II, S. 990-993, www.documentArchiv.de/brd/cssr1973.html) Mnichovskou dohodu z 29. září 1938 za nulitní. Práva německojazyčného obyvatelstva vyhnaného z Československa, totiž právo na návrat do domoviny, státní občanství a vlastnictví byly z Pražské smlouvy vyloučeny.
Po pádu železné opony ani Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Německem z 27. února 1992, ani Česko-německá deklarace z 21. ledna 1997 neupravily práva německojazyčného obyvatelstva vyhnaného z bývalého Československa. V roce 1997 vlády obou států (dr. Helmut Kohl / Václav Klaus), pomineme-li české politování nad způsobeným utrpením a bezprávím, prohlásily, že své vztahy nechtějí zatěžovat politickými a právními otázkami (www. bundestag.de/parlament/geschichte/gastredner/havel/havel2/244732).
Práva německojazyčného obyvatelstva bývalého Československa chráněná mezinárodním právem jsou dle názoru interpelujících (ale nikoli pouze jich) dosud vyloučena.
Bývalý prezident Československa Václav Havel naproti tomu v roce 1991 za přítomnosti svého ministra zahraničí Karla von Schwarzenberga předložil německému spolkovému kancléři nabídku na odčinění etnické čistky, totiž právo na návrat do domoviny, státní občanství a odškodnění formou kupónů (Karl von Schwarzenberg, Die Biographie, Ueberreuter, S. 182 ff). Tehdejší spolkový prezident dr. Helmut Kohl nabídku odmítl.
Politické klima i pohled na události se dle názoru interpelujících potěšujícím způsobem změnily. Od nedávné doby tak ministři české vlády označují vyhnance jako své krajany (kupříkladu Daniel Herman, bývalý ministr kultury v Sobotkově vládě).
Tážeme se spolkové vlády:
- Chopí se spolková vláda návrhu Václava Havla z roku 1991, aby vyhnancům z domoviny v českých zemích bylo uděleno (vráceno) státní občanství, poskytnuto právo na návrat a poskytnuto majetkové odškodnění formou kupónů, a podpoří spolková vláda tento návrh?
- Jaké kroky podnikne spolková vláda, aby přiměla českou vládu ke zřeknutí se nadále diskriminačních Benešových dekretů, které jsou z pohledu výše uvedených odborníků na mezinárodní právo v rozporu s mezinárodním právem, a amnestijního zákona?
- Podpoří spolková vláda českou vládu tím, že jí v digitalizované podobě poskytne údaje Archivu o odškodnění válečných a poválečných škod a ztrát ohledně vyhnanců?
- Podpoří spolková vláda potomky vyhnanců z domoviny, kteří si přejí české státní občanství a chtějí se usadit v České republice?
- Zařadí spolková vláda do prioritního plánování výstavby a financování rychlé železniční spojení (např. ICE Sprinter) na trase Mnichov-letiště Řezno-Plzeň-Praha?
- Podpoří spolková vláda českou vládu a spolkové země, aby zapojily Českou republiku do veřejnoprávního evropského televizního kulturního kanálu (ARTE) se začleněním vyhnanců z domoviny a jejich potomků?
Berlín 3. května 2018
Dr. Alice Weidel, dr. Alexander Gauland a poslanecký klub
(originální dokument zde)
