Keir Starmer, Joe Biden, Olaf Scholz a Emmanuel Macron během jednání v Německu. FOTO: Bundesregierung / Marvin Ibo Gungr / se souhlasem
FOTO: Bundesregierung / Marvin Ibo Gungr / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Pro většinu evropských států bylo spojenectví se Spojenými státy po dlouhou dobu ústředním prvkem jejich zahraniční a bezpečnostní politiky. Starý svět, který Amerika vytvořila – a stará dohoda, kterou uzavřela s Evropou – ale dlouho nevydrží.
Desítky let považovala většina Evropy svou obranu za záležitost, kterou jí z velké části zajistí silnější partneři. Investice do obrany nejsou populární, protože nikdo přece nechce válku.
Debata o tom, kolik máme investovat do vlastní obrany a odstrašujících kapacit, proběhla i v České republice. Jedna z největších obranných investic v historii – nákup amerických stíhaček F-35 – byla od začátku pod palbou kritiky. Jsou moc drahé, znělo z jedné strany. Dejte peníze radši našim lidem, dodávali další. Stíhačky nepotřebujeme, chrání nás NATO, křičeli odpůrci nákupu.
Praxi mnoha evropských zemí – včetně České republiky – v sobotu dobře vystihl polský premiér Donald Tusk. „Éra geopolitického outsourcingu skončila,“ napsal na sociální síti X. V důsledku tohoto outsourcingu své bezpečnosti a vojenské připravenosti začala Evropa považovat svoji obranu za něco, o co se nemusí starat, co není důležitější než ekonomický růst, protože jí bezpečnost zajistí velký bratr zpoza Atlantského oceánu.
Geopolitický outsourcing se ale ukázal jako problematický. Rusko svým útokem na Ukrajinu z roku 2022 zničilo světovou bezpečnostní architekturu vzešlou z popela druhé světové války. Invaze v plném rozsahu ukázala i to, že některé evropské státy nejsou připravené na přímé ohrožení, nejsou schopny odstrašit nepřítele – v tomto případě Ruskou federaci – a i po necelých třech letech, kdy se do Evropy vrátila válka, jsou životně závislé na pomoci Spojených států.
Návrat větší míry geopolitické autonomie
Evropa má před sebou řadu těžkých úkolů, jedním z nich je i návrat větší míry geopolitické autonomie. S tím souvisí i zvětšení vlastních obranných kapacit. To zahrnuje nejen přezbrojení svých armád a vybudování kapacit k odstrašení nepřítele, ale i přijetí daleko většího podílu zodpovědnosti za vlastní bezpečnost místo neustálého spoléhání na strýčka Sama, který jako už dvakrát Evropě opět vytrhne trn z paty.
Závislost Evropy na bezpečnostní dece poskytované Spojenými státy naplno ukázala už zmiňovaná válka na Ukrajině. Podle kielského Institutu pro světové hospodářství, který sleduje pomoc směřující na Ukrajinu, Spojené státy dodaly Kyjevu vojenský materiál v hodnotě necelých 60 miliard eur. Německo – jako lídr evropské pomoci – pomohlo částkou zhruba šestkrát menší.
Pokud Spojené státy tuto deku strhnou, Evropa zůstane zcela nahá. Nejde ale pouze o Evropu. Její bezpečnostní krize je součástí mnohem větší krize, ve které se nachází Západ jako celek.
Na Ukrajině se mu nedaří Rusko, které denně postupuje na východě země, porazit. Ukrajinští generálové mluví o tom, že se fronta na Donbase rozpadá, ukrajinské armádě chybí lidské zdroje, munice a na stranu Ruska se otevřeně přidala Severní Korea. Moskva se snaží ovlivňovat volby v Gruzii a Moldavsku, aby zvítězili jí pohodlní kandidáti. A Západ s tím vším nedokáže nic udělat.
Harrisová, nebo Trump?
Do toho všeho přicházejí ve Spojených státech prezidentské volby. Harrisová, nebo Trump? Někteří tvrdí, že budoucnost Evropy závisí na tom, jak se Američané 5. listopadu rozhodnou. Budoucnost Evropy ale závisí především na Evropě samotné. Ať už bude výsledek jakýkoliv, Evropa se musí sama začít starat o svoji bezpečnost a možná i strhnout pomyslnou americkou bezpečnostní deku sama.
Evropa se sama o sebe měla začít starat už dávno. Rozhodování o tom, jak docílit geopolitické autonomie až po 5. listopadu, kdy bude známé jméno dalšího amerického prezidenta, přichází se zpožděním několika desetiletí.
Na celém starém kontinentu je jen málo zemí, které si uvědomily rozsah této globální konfrontace, se kterou Rusko nepřišlo v roce 2022, ale už před deseti lety v roce 2014. Invaze v plném rozsahu byla jen další ruskou reakcí na neschopnost Evropy zajistit si vlastní bezpečnost a energetickou soběstačnost. To všechno hrálo Rusku do karet. I po necelých třech letech od začátku války na Ukrajině jsou však země, které nejsou ochotny investovat do obrany částku, která by transformovala bezpečnost kontinentu. Pokud dojde k odtržení Spojených států od Evropy, po 5. listopadu už na přezbrojování nebude čas.
To de facto popírá argument některých Evropanů, kteří tvrdí, že Donald Trump je pro Evropu lepší volbou, protože ji donutí starat se o vlastní bezpečnost. Evropa by v tomto případě zůstala nahá a napospas Vladimiru Putinovi. To by ohrozilo nejen její postavení na mezinárodní scéně, ale i pozici samotných Spojených států. V momentě, kdy Kyjev prohraje, v očích světa to bude vypadat, jako by na Ukrajině prohrály Spojené státy. A bez Spojených států Evropa nedokáže bojující Ukrajinu podporovat tak, aby nepadla.
Mír nastane, až Kreml pochopí, že válku nemůže vyhrát
Říká se, že historické paralely vždy trochu pokulhávají. Současná situace ale může v některých ohledech připomínat konec 30. let 20. století. Tehdy i dnes se napětí v Evropě výrazně zvyšovalo a autoritářské režimy byly na koni. Jedním z největších rozdílů je ale fakt, že ačkoli tehdy stejně jako nyní všichni viděli, že se blíží válka, byla zde vážná snaha přezbrojit a připravit se na ni.
Například v letech 1933 až 1938 vzrostl rozpočet Spojeného království na obranu z 2,2 na 6,9 procent HDP. Cílem bylo zvýšit schopnosti ozbrojených sil – především Královského letectva – na úroveň, která by mohla odradit útok Německa. Dnes se ale Evropa spoléhá na kombinaci jaderného odstrašení, aliance NATO a posledních zbytků bezpečnostní architektury.
Evropě chybí obdobné kroky, které by ukazovaly na rozsáhlejší přípravu na potenciální konflikt. Část evropských států zvýšila své výdaje na obranu nad požadovanou hranici dvou procent HDP. Polsko se podle oficiálních statistik aliance dostalo v letošním roce až na více než dvojnásobek, ale v celkových výdajích na obranu Spojené státy překonaly celou Evropu i s Kanadou zhruba dvakrát.
Mír v Evropě nastane, až režim v Moskvě pochopí, že útočnou válku v Evropě nemůže vojensky vyhrát. Z toho důvodu potřebuje Evropa věrohodné vojenské schopnosti. Ty však ani po necelých třech letech od návratu války do Evropy nepřichází.
