Andrej Babiš (ANO) a Tomio Okamura (SPD) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / Můžeme se přít o to, co je to fašismus. Pokud jde ale o ten český, zkušenost ukazuje, že je to něco současně směšného i nebezpečného. Vzývání vůdců a oslovování zdravého jádra lidu nevedou k ničemu jinému než k zaostalosti a chudobě, což některým lidem nedojde, než to na ně přímo dolehne.
„Je to oficiální, změnu režimu si přeje 56,2 procent obyvatel ČR. Stali jsme se fašistickou zemí, upřednostňující národ před jednotlivcem, autoritářství před demokracií, dirigistické hospodářství před volným trhem, ruskou totalitu před evropskými svobodnými hodnotami. Většina dnešní populace si přeje návrat manipulativního politického režimu, konkrétně centralizované autokracie, která bude zhruba řečeno něco krutého, bezskrupulózního, arogantního, tmářského, antiliberálního a prospěje elitářské zkorumpované třídě občanů. Je smutné a děsivé vidět, jak je naše země zmanipulována a dohnána k jejímu selhání několika psychopaty,“ napsal šlechtic Jiří Lobkowicz na síti X.
Je to oficiální, změnu režimu si přeje 56,2 % obyvatel ČR. Stali jsme se fašistickou zemí, upřednostňující národ před jednotlivcem, autoritářství před demokracií, dirigistické hospodářství před volným trhem, ruskou totalitu před evropskými svobodnými hodnotami. Většina dnešní… pic.twitter.com/BpHhJZXZR4
— Jiri Lobkowicz (@jirilobkowicz1) March 22, 2025
Na to zareagoval majitel Parlamentních listů a serveru Echo 24 Marek Španěl.
„Pan Lobkowicz nadhodil myšlenku, že většina Čechů si přeje změnu režimu. Ta myšlenka je zajímavá hned z mnoha úhlů pohledu. Například proto, že ještě donedávna bylo kacířské vůbec stávající režim za režim označit. Ale když tu myšlenku nadhodil, byť v pro mě nepochopitelném konceptu, tak jsem si uvědomil, že nakonec ano: změna režimu je potřebná, ten stávající již nedokáže zajistit dobrou budoucnost pro naši zemi. Namísto demokracie již u nás a v EU vládne byrokracie. Ta se snaží udržet u moci za každou cenu a svá selhání zakrývá masovou migrací a dluhovou spirálou. Má na své straně doslova armádou úředníků a placených režimních služebníků, kteří jsou vtipně rozmístěni v různých organizacích, které platí vlády, ale říkají si nevládky, neziskovky. A tak společně jakýkoliv pokus o změnu stávajícího systému označí za fašismus či extrémní pravici. Hodně lidí se mě ptá, co tedy chci, když tenhle režim je tak skvělý a progresivní. Píši o tom ale přeci celou dobu na svém blogu i tady na X.“
Pak ještě v dalším příspěvku dodal: „Ano. Přeji si změnu režimu. Už podruhé. Tenhle režim je shnilý úplně stejně, jako ten Husákův,“ vykládá Španěl a někomu to už připadá skoro normální.
Pan Španěl používá fráze, které se v Česku budou líbit. Věcně je to ale mimo. Když tvrdí, že místo demokracie vládne byrokracie, která se snaží udržet moc za každou cenu, tak ignoruje fakt, že byrokracie je nutnou součástí fungování moderního demokratického státu. Zajišťuje stabilitu, právní rámec a rovnováhu mezi svobodou a řádem. Liberální demokracie není anarchií bez pravidel, ale její instituce mají krotit svévoli moci, ať už jde o politiky, nebo třeba oligarchy. Španělovo démonizování byrokracie spíše ukazuje, že ten systém vůbec nechápe.
Lid dostal i potřebnou dávku obvyklé konspirace ohledně „armády placených režimních služebníků“ v neziskovkách a nevládkách. Neziskové organizace přitom v liberální demokracii hrají klíčovou roli. Pokud je financují vlády, u nás jde o přibližně 20 až 30 miliard korun z rozpočtu přes dva biliony korun, jsou to peníze vydávané pod veřejnou kontrolou. Říkat těmto organizacím „režimní“, když působily za každé vlády, je směšné.
Pak tu máme jeden otřepaný argumentační trik. Podsunout druhému něco, co netvrdí, a pak s tím vítězně polemizovat.
Ne, jakýkoliv pokus o změnu není označován za fašismus. Kritika současného systému je možná a sám pan Španěl své názory volně šíří. Problém nastává, když jeho „změna režimu“ nenabízí jasnou alternativu. Na rozdíl od Jiřího Lobkowicze, který varuje před autoritářstvím a centralizací, u Španěla není jasné, co navrhuje.
Protože debata začala na tématu posledních volebních preferencí, má tou alternativou zřejmě být někdo ze současné opozice, ať už sněmovní nebo zatím mimo sněmovní. Takže dva útvary jednoho muže, ANO a SPD, které by bez svých vůdců neexistovaly, předsedové jsou takzvaně voleni většinou připomínající staré časy Národní fronty.
Hlasatel přímé demokracie Tomio Okamura ještě nezavedl přímou demokracii ve své vlastní straně. Nezdá se ostatně, že by tam byla jakákoliv demokracie. Jestli něco připomíná „režim“, tak jsou to tyto strany.
Pak tu máme komunisty, Daniela Sterzika zvaného Vidlák, Zuzanu Majerovou a Jindřicha Rajchla, u kterých je s podivem, že svá prohlášení už nezveřejňují rovnou v ruštině. Pobočka Institutu Václava Klause s bizarním názvem Motoristé sobě je kapitola sama pro sebe.
Jiří Lobkowicz k označení fašismus doplnil výčet vlastností hrozícího nového „režimu“, kterému v ANO říkají lepší vláda a který by bez podpory komunistů, okamurovců a podobných proudů vládnout nemohl. Je jedno, jestli tomu budeme říkat fašismus, protofašismus, kryptofašismus, fašistoidní tendence, hnědnutí nebo nějak jinak. Podstatou je autoritářství, panování vůdce, který pohrdá zákony a soudy a „přímo oslovuje lid“, probouzí primitivní nacionalismus a devastuje občanskou společnost. K tomu patří poklonkování Rusku a Číně, čemuž se říká pragmatismus nebo boj za mír. Styl Viktora Orbána, Roberta Fica, Donalda Trumpa a praotců Vladimíra Mečiara a Václava Klause.
Ideologií této další vytoužené druhé polistopadové republiky bude nějaký slepenec takzvaných myšlenek, které by se daly označit jako klausismus-vidlákismus. V rámci boje proti černobílému vidění světa budou za černé jako nepřátelé označeni novináři, liberální demokraté, neziskovky, „aktivisté“, pražská kavárna, havloidi, dalajlamisté, pussyriotisté, údajní rusofobové, váleční štváči, zelení šílenci, enviromentalisté, greendealisté, vítači migrantů, Brusel, podpisovatelé petic, neomarxisté (brežnevisté nevadí), sorosovci, liberálové (ruská a Ovčáčkova nadávka) a motoristé vlastnící elektromobil. To jsou špatní motoristé.
Benito Mussolini pronesl 28. října 1925 historický výrok: „Vše ve státě, nic mimo stát, nic proti státu.“ Tím samozřejmě myslel jím ovládaný stát. Dnes by to byl stát bez obtížné opozice, bez médií mimo vliv Agrofertu, stát proudících dotací maskujících chabé podnikatelské schopnosti, stát autoritářských metastáz. Výsledkem by byla zaostalost, chudoba, korupce a méně svobody.
Fašismus nikdy neoplýval velkými myšlenkovými schopnostmi. Vždycky se tam smíchalo dohromady něco, co byla dostatečně velká blbost, která by se to mohlo líbit. Některé věci lidé rádi slyšeli. Válku jsme ve skutečnosti vyhráli, Židé jsou zlí, máte se špatně a měli byste se mít lépe, všichni opovrhují naším vznešeným národem, všude je to samý zrádce, peníze si mezi sebe rozdělují nepřátelé lidu, nemáte žádný hlas, kdyby volby mohly něco změnit, tak by je dávno zrušili (oni). Prostě se do toho musí pořádně říznout, sekyrou nebo motorovou pilou, chce to vládu odborníků, politici jsou zkompromitovaní, zkorumpovaní, neschopní, řídí se radami nikým nevolených profesorů a zahraničních centrál. Pořád kolem dokola. Ale funguje to. Pochopitelně jen jako přesvědčování, v praxi vůbec.
Dělat experimenty na lidech ale není správné. Nedopadne to dobře.
