Zatímco někteří politici věnují své síly boji proti nástupu elektromobilů, jako by na tom mohli něco změnit, stejně tak vedou své politické kampaně jako v 19. století nebo za první republiky. Ještě chybí, aby zapojili do šíření svých myšlenek poštovní holuby a potrubní poštu.
Andrej Babiš, Tomio Okamura a nadpolicista a velký celník Robert Šlachta ovšem některé techniky používají a pak jsou za nimi konkurenti poněkud v závěsu.
Některým věcem se konkuruje velmi obtížně, protože jsou nákladné. Reklamní plochy o velikosti menšího letiště umístěného nastojato něco stojí. Otázka, kde na to ty subjekty berou, by stála za samostatné zkoumání. Není třeba bádat nad tím, co na těch plochách vedle tváří starostlivých otců lidu čteme. Je to několik jednoduchých sdělení, která se stále opakují. To je jeden klíč k úspěchu: teze a pak ji opakovat a opakovat.
Demokratické opozici by měl někdo tuto zjevnou pravdu poradit. Tři věty, které je třeba učinit vlajkovou lodí. Mají být samozřejmě pravdivé a dostatečně inteligentní, tedy pečlivě vybrané. Udělal to někdo? Pokud ano, tak asi špatně, když nám automaticky nenaskočí.
Možná někdo vychází z filozofického tvrzení, že pravda se prosazuje vlastní silou. To ale platí jen potud, že co je nepravdivé z hlediska přírodních a společenských zákonů, uhyne. Jenže ne hned, a do té doby mohou hlasatelé nepravd napáchat dost škody. Věta se musí dostat k lidem, aby o ní vůbec aspoň věděli. Jenže tady nestačí, aby byla pronesena někde na náměstí k hloučku věrných. Má se dostat tam, kde ji někdo uslyší nebo uvidí. Tady jsou politici zoufale nemoderní obecně, a demokratičtí zvláště. Ono totiž nestačí dát (někdy prapodivné) fotografie ze „setkání s lidmi“ na facebook a twitter. Tam mohou vzbudit někdy přesný opak zamýšleného účinku. Nástrojem oslovení lidí je dnes mikrotargeting a přitom se nezdá, že by někteří lídři měli tušení, oč se jedná.
Mikrotargeting je způsob, jak sdělení zaměřit na konkrétní lidi. Posun v technologiích umožňuje využívat k tomu velké množství dat z internetu. Lidé za sebou zanechávají „digitální stopy“, které je možné analyzovat, a pak na tyto konkrétní jedince zaměřit své poselství.
Použití v politice přichází poté, co se tato metoda osvědčuje v komerční praxi. To, co za sebou lidé zanechávají na internetu, lze využít k přesnému a nenápadnému předvídání psychologických rysů a stavů velkých skupin lidí. Je to, jako kdyby lovec sledující stopu zvěře poznal, že zvíře kulhá, a pak mu nadběhl s nabídkou nejlepší veterinární péče. Běžný lovec chce samozřejmě zvíře zastřelit a sníst, ale pokud jde o lidi, je výhodnější vyhledat si kulhající jedince a něco jim vnucovat, dokud jsou naživu.
Ve velkém měřítku by přesné cílení nebylo možné bez vývoje rozsáhlých a sofistikovaných databází, které obsahují údaje o co největším počtu voličů. Obchodníci už to pochopili.
Hledat své objekty (oběti) by nebylo možné bez seznamu cílů. Proto mají informace o lidech cenu k nezaplacení, přesněji řečeno – musí se za ně hodně platit, nebo je třeba ukrást. Když je nejhůř, je nutné si je vytvořit.
Ve Spojených státech politické strany takové databáze mají: „Tyto databáze obsahují konkrétní informace o konkrétním voliči (stranická příslušnost, četnost hlasování, příspěvky, dobrovolnictví atd.), přičemž další aktivity a zvyky jsou k dispozici u komerčních zprostředkovatelů dat. Například společnost Cambridge Analytica přidala k dalším soukromým a veřejným údajům analýzu psychologického profilu OCEAN (otevřenost, svědomitost, extraverze, souhlasnost a neuroticismus) a vyvinula schopnost ‚mikrocílení‘ na jednotlivé spotřebitele nebo voliče se zprávami, které s největší pravděpodobností ovlivní jejich chování. Takové osobní údaje jsou ‚produktem‘ prodávaným zainteresovaným společnostem.“
Pokud máte ohromné seznamy lidí, u kterých znáte (nebo rekonstruujete) jejích politické preference, můžete je zásobovat informacemi, které posílí vaši stranu, nebo odrazují od volby protivníka. Protože toho na sebe navykládáme na sítích hodně, není těžké zjistit, kdo má nějaký názor na daně, migraci, sexuální menšiny, jadernou energii, alternativní zdroje energie, změny klimatu, Rusko, opatření proti covidu. I když o politice nebudete říkat nic, dá se hodně poznat z toho, jaké máte konzumní chování, co druhým doporučujete, s jakými postoji hluboce nesouhlasíte, kdo vás dráždí.
Když ponecháme stranou to, co dobrovolně vykládáme na facebooku a twitteru i jinde, vyplňovali jste někdy nějaký internetový test, kde vám údajně změří inteligenci? Nebo jste se chtěli dozvědět, na jakém místě politického spektra se nacházíte, a vytroubili své názory na všechno možné? Napadlo vás někdy, proč možná některý typ politiků neblokuje ani tvůrce těch největších urážek na jejich adresu? Můžete jednou, víc možností snad není potřeba. Máte snad nějakou představu, kde nakonec všechny ty informace o vás skončí? Žádný strach, pokud jste marnili čas vy, majitelé vámi poskytnutých dat ho marnit nebudou.
Podle získaných údajů lze pak vytvořit modelové skupiny a každou oslovovat na míru. Představa, že jeden klip v televizi zasáhne plošně (a pozitivně) masy, se může minout účinkem. Lidé si často říkají něco ve smyslu „já bych je volil, ale…“
Něco tam drhne. Třeba jen jedna jediná preference. Kdyby se ale přitlačilo správným směrem, možná by byl váhající získán.
Jakmile na sociálních sítích něco sdělujete, vystavujete se tomu, že je možné něco sdělovat i vám. Nejen zjevnou reklamou, ale i skrytou agitací, náletem trollů, řetězovým e-mailem.
Že jsou internetem dosažitelní a zasažitelní lidé z mladších ročníků, je celkem známé. Ale nejen oni. Loni asi 41 procent domácností seniorů (nad 65 let) využívalo internet. Je to méně než v některých jiných zemích, ale je to už dost velká skupina. Ve skupině 75 a více let nikdy nepoužilo internet 65 procent lidí, ve skupině 65 až 74 let je to 30 procent. Senioři jsou oblíbený cíl politiků demokratických i nedemokratických, zvláště před volbami si na ně najednou vzpomene každý.
Nejde o to, že by tito lidé byli „hloupější“, ale žijí ve specifické situaci. Mají jiné starosti a úzkosti, nepohybují se v tak pestrém společenství jako mladší, lze více využít jejich „časového filtru“, který jim umožňuje věřit tomu, že „dříve to bylo lepší“, neuvažují v horizontu příštích desetiletí, protože to pro ně celkem nemá praktický význam. Pro ně se pak dá připravit speciální nabídka, stejně jako se jiná připravuje pro mladé a ambiciózní, pro zdravé, pro frustrované všeho věku a podobně.
Je prakticky nemožné objíždět každou vísku a řečnit u každé požární nádrže na návsi. I když se to někde s jakýmsi úspěchem povede, přijede za týden nějaký nový spasitel a všechno otočí naruby. Z podstaty věci a kvůli fyzikálním zákonům prostě nelze mít všude poslední slovo.
Faktor neustálého opakování jednoduchých sloganů, který zabírá, vyžaduje technologii k šíření. Kdo ji ovládne, ten si u významné části populace připíše dost užitečných bodů.
Někdo možná řekne, že je to manipulace. Jenže v takovém případě stejná, jako když někdo mluví ze stupínku do mikrofonu. Jen je to u klasického šíření už poněkud ztráta času, energie a vynaložených prostředků. Někteří lidé se možná drží podobenství o rozsévači z evangelií, kde je řeč o muži, který rozhazoval semena, a ona padala podél cesty, na skálu, mezi trní a na úrodnou půdu. Uchytilo se jen to poslední. Tam jde ovšem o duchovní poselství – když nechcete, tak nechcete, váš problém, že neposloucháte moudrá slova. Jenže agronomie, byznys a politika takhle postupovat nemohou. Zdroje nejsou nekonečné, je třeba vsadit na osévání půdy aspoň trochu úrodné – a tu je potřeba najít. Internet, memy, řetězové e-maily a podobné vychytávky „klasickou“ kampaň úplně nenahradí, ale ve světě, kde se mezi ANO a NE rozhoduje často v rozdílech jednotek procent, je to dost zásadní. Kdo to můžeš pochopit, pochop.