Internetový deník FORUM 24 v pondělí 4. září zahájil sérii diskusních článků nazvanou „O čem rozhoduje česká společnost v parlamentních volbách 2017?“. Tuto otázku jsme položili mnoha osobnostem českého veřejného života. Odpověděl nám také filozof Daniel Kroupa.

Obecně vzato, ve volbách jde vždy především o to, aby nebyly volbami posledními. Co to znamená? Nu, aby nezvítězily strany, které hodlají zrušit svobodné volby nebo zrušit systém, který je umožňuje a garantuje. Měli bychom si proto připomínat toto nebezpečí i tehdy, když možná není zcela aktuální. A platí to zejména ve slabé demokracii, jakou máme u nás. Její slabost spočívá v tom, že stát nedokáže zabránit antisystémovým stranám ve vstupu do volební soutěže – což je slabost systému, dále, protože podle průzkumů veřejného mínění se zde takové politické síly těší značné, možná dokonce většinové podpoře – což je slabost demokratického vědomí veřejnosti. Konkrétně vzato, v nadcházejících volbách jde o to, aby v poslanecké sněmovně nezískala ústavní většinu politická uskupení, která programově či skrytě sledují záměr změnit podstatné náležitosti demokratického právního státu. To je hlavním úkolem demokratických politických stran. Pokud však přece uspějí strany opačného zaměření, nezbývá než doufat, že tyto strany se nenechají svést k tomu, aby jako podílníci na moci asistovali při demontáži liberální demokracie. Poslední nadějí by pak bylo, že senát splní své hlavní ústavní poslání a nepatřičné změny zablokuje.

Někdo může namítnout, že na tom ještě snad nejsme tak zle, abychom se rovnou museli obávat návratu totality. V tom mu zajisté můžeme dát za pravdu. K totalitě dnes, bohudíky, chybí živá ideologie, která by strhávala masy a generovala totalitní hnutí, jež by pod vedením silného vůdce rozšířilo zápas o moc z politické roviny do celé společnosti. Tedy,ne že by mezi našimi stranickými vůdci nebyli někteří, kteří sní o něčem takovém. Zatím ale dávají najevo jenom svůj záměr řídit „stát jako rodinnou firmu“. Komu ta formulace zní docela přijatelně, by měl vědět, že tato formulace je celkem zdařilým překladem řeckého výrazu despotia. Ten v antice označoval systém, v němž panovník zachází s občany buď jako se zaměstnanci, nebo jako s dětmi: mohl jim poroučet, oni museli poslouchat a neposlušné čekal trest.

[ctete]153617[/ctete]

Můžeme se uklidňovat tím, že k naplnění takových snů naštěstí u nás dosud chybějí vhodné podmínky. Jsme však v situaci, kdy si je volbami můžeme vytvořit. Zkušenost říká, že pokud autoritářští snivci dostanou do rukou dostatek moci k tomu, aby svou moc mohli rozšiřovat, udělají to. Vždyť se ani neskrývají tím, že chtějí ovládnout nejen státní instituce, jako je policie či soudy, ale i veřejnoprávní média třeba tím, že je postátní – „vrátí lidu“, jak říkají v Polsku. A pak se zmocní největších medií soukromých. S jejich pomocí ještě následně marginalizují vliv opozice. A potom? Ne, nezruší volby, ale udělají z nich prázdný rituál udržující zdání demokracie, ve skutečnosti však sloužící jen k uchovávání mocenské pozice vládnoucí kliky. Ruský prezident tomu říká „řízená demokracie“ a i ve střední Evropě se tento model zamlouvá mnohým demokraticky zvoleným vůdcům. V Maďarsku se k němu premiér hlásí veřejně, v Polsku se vůdce naopak tváří, že jej vynalezl na Rusku nezávisle sám.

Česká národní hrdost nám dovoluje předpokládat, že naši (česko-slovenští) uchazeči o ředitelství demokracie promýšlejí sofistikovanější formy ovládání vůle lidu než u našich sousedů. Vždyť téhož cíle lze dosáhnout zrušením senátu, redukcí poslanecké sněmovny na 101 poslanců zvolených v jednokolové volbě, což umožní jedné straně (která získá největší menšinu hlasů ve volbách) ovládnout parlament. To se jí to bude vládnout bez parlamentní žvanírny, bez koalic a otravné opozice! A dále, zrušením krajských zastupitelstev se navíc veškerá moc centralizuje do rukou vlády v Praze. Ti troubové v regionech přece nemohou o svých věcech rozhodnout zdaleka tak dobře jako to umí pan šéf rodinné firmy. Ostatně nedávno to jednomu uchazeči o tuto funkci pěkně popsal autor jeho knihy. A dobře tak: nikdo si nebude moci stěžovat (bude-li mít kde), že o tom nevěděl. Dodejme, že jiní uchazeči o funkce, svým projektem přímé demokracie doprovázené odvolatelností politiků, směřují ke stejně zářným cílům. Kdyby to náhodou nestačilo, komunisté budou jistě připraveni přiložit ruku k tomuto státotvornému dílu.

[ctete]152267[/ctete]

Druh autoritářského režimu, který si můžeme svým hlasováním ve volbách připravit, určí také to, jaké zvolíme své mezinárodní postavení. Ve volbách také budeme rozhodovat o tom, zda si ponecháme západní civilizační pravidla, která při všech nedostatcích stále znamenají, že moc je podřízena zákonu. Na Východě je tomu naopak a moc používá zákony jako nástroje panování. Je smutné pozorovat, když i demokratické strany, pod praporem boje za znovuzískání národní suverenity, oslabují naše vazby k Západu. Nenávidí „byrokratický“ Brusel a křičí o diktatuře pokaždé, když z dvaceti osmi byrokratických vyhlášek členských států vytvoří jednu společnou.

Nechci říkat, že nám po volbách hrozí hned opuštění NATO či Evropské unie. Tím, co však reálně může nastat, je další oslabení našeho významu a naší role v těchto organizacích, což způsobí oprávněný pocit bezvýznamnosti a malosti naší země. Vstupovali jsme do těchto organizací s tím, že sdílíme společné hodnoty, jako jsou demokratický právní stát, lidská práva, solidarita, volný pohyb lidí, zboží a služeb, že budeme proto také sdílet společné závazky. Závazky sdílíme jen částečně, a jen pokud se nám to momentálně hodí: dvě procenta HDP na obranu, jak jsme slíbili v NATO, neplatíme a společnému rozhodnutí, jak jsme se zavázali v EU, se v případě kvót azylantů, nepodřizujeme. Zejména to druhé je v danou chvíli vážným problémem. Nejde ani tak o to, že se nám nelíbí kvóty, je zcela normální, že jednotlivé členské státy mají k nějakému tématu zásadně negativní stanovisko. To špatné je, že jsme v Lisabonské smlouvě přijali pravidla, podle nichž se v podobných záležitostech dospívá ke společným rozhodnutím většinovým, tedy demokratickým hlasováním. Bez něho by byla Evropská unie přece neschopna akceschopného jednání, které je nanejvýš třeba právě ve chvílích krize.

[ctete]145434[/ctete]

Chováme se zkrátka tak, že ve věcech, které nám vyhovovaly a kdy se společnému rozhodnutí museli podřídit jiní, jsme spokojeně mlčeli, když se to ale nějak dotklo nás, odmítáme rozhodnutí realizovat a voláme, že jsme vystaveni diktátu. Je smutné sledovat, jak tento uměle a zbytečně vyvolaný konflikt nalil krev do žil populistům všeho druhu. Chápou, že jsou neschopni stát se státníky, a tak se pokoušejí být führery, kterým nevadí, že vzhledem k pravidlům civilizovaného jednání vystupují jako barbarští primitivové, důležité pro ně je, že směrem k domácímu publiku mohou hrát hrdiny, kteří se statečně stavějí evropskému diktátu. Je smutné sledovat, jak do tohoto kontextu zapadají prohlášení prezidenta republiky, že nepřijmeme žádného uprchlíka. I on se zjevně řídí zásadou, že je lepší být pánem mezi nickami než nickou mezi pány. Alespoň, že si konečně uvědomil váhu své osobnosti.

Ve volbách, ač to zní paradoxně, jde také o to, o co v nich nejde – ale mělo by jít. Ubohost české politiky spočívá hlavně v tom, že se od konce devadesátých let stále více omezovala na řešení problémů, které sama produkovala a přestávala vnímat reálné potřeby vlastní společnosti, jakož i civilizační výzvy současného světa. Opoziční smlouva přispěla k nárůstu korupce, justiční mafie zametala její stopy a konkurzní mafie rozvíjela svůj byznys likvidací fungujících firem; vládnoucí síly provozovaly raději politické obchody, než aby se staraly o potřebné reformy ve školství, v sociálním a penzijním systému a v dalších oblastech. V následujícím období se malicherné stranické spory mezi koalicí a opozicí zbytečně vyhrotily natolik, že nebylo možné dosáhnout shody ani na záležitostech dlouhodobého významu, které by neměly být předmětem ideologických rozdílů.

Vláda i opozice tak vytvořila atmosféru příznivou k tomu, aby podnikatelské subjekty opustily lobbistické či klientelistické způsoby ovlivňování veřejného rozhodování a vyrazily do politiky v přestrojení za politické strany, aby řešily své podnikatelské zájmy přímo. Opět nešlo o naléhavé problémy k řešení, ale o státní zakázky, dotace, likvidaci konkurence a výhodné daně. Problémům dnešního světa tyto spolky ani jejich vůdci nerozumějí, a proto se ani nesnaží hledat jejich řešení.

[ctete]155910[/ctete]

O jaké problémy se jedná? Tak například: jak se vypořádáme s hlavní bezpečnostní hrozbou dneška, s Ruskem, které na nás míří tisíci jadernými hlavicemi, pokojně zabírá území cizích států, vede u nás dezinformační a propagandistické kampaně? Jak se má Evropa vypořádat s islamistickým terorismem a jak má jako jednotný celek čelit dalším imigračním vlnám? Jak zajistit naši energetickou bezpečnost? Jak zajistit bezpečnost informačních technologií? Jak připravit naše hospodářství na novou technologickou revoluci? Co udělá nástup elektromobilů či automobilů na vodíkový pohon s naším automobilovým průmyslem, který je dnes jedním z hlavních zdrojů naší prosperity? Nemělo by naše školství připravovat žáky a studenty na pracovní podmínky, které nové technologie vyvolají, a nikoli na minulé, které se už nebudou opakovat?

Namísto podstatných politických otázek, jako například je, kdy splníme svůj závazek vůči Evropské unii a kdy přijmeme euro, jak posílíme svůj vliv ve tvrdém jádru evropské integrace, řešíme nesmyslné, zda z Unie nevystoupit a nevzdat se v ní úplně svého vlivu, včetně podílu na rozhodování. Vždyť se takové chování státu podobá jednání chlápka, který se na mítinku neustále domáhal slova, když ho však dostal, zapomněl, co chtěl vlastně říci, urazil se na všechny a šel radši domů; při odchodu ale pořádně práskl dveřmi.

Možná, že už nejde zabránit zcela tomu, aby naše malost a provinční zabedněnost ve volbách zvítězila. Pak je tedy třeba pokusit se zabránit hlavně tomu, aby zvítězila úplně.  Bezprostředně to znamená nenechat se případnou porážkou hodnot, o které jde, odradit od potřebného úsilí prosadit v prezidentské volbě kandidáta, který bude pohromě ve sněmovně schopen vytvořit protiváhu.