Pavel Trojan FOTO: Markéta Mitrofanovová, FORUM 24
FOTO: Markéta Mitrofanovová, FORUM 24
ROZHOVOR / Polsko se loni ocitlo v hledáčku návštěvníků z Česka a zdaleka ne pouze těch, kteří jezdí přes hranice za levnými nákupy. U severních sousedů v první polovině roku 2023 alespoň jednou přenocovalo o sedmdesát procent více Čechů než ve stejném období roku předchozího. Mnozí do Polska zamířili vůbec poprvé a zjistili, že jsou tam na turisty připravenější, než čekali. Proč jsou Poláci v lecčems dál než my a z čeho bychom si od nich mohli vzít příklad? I o tom jsme si povídali s polonistou a ředitelem pražské kanceláře Polské turistické organizace Pavlem Trojanem.
Čím si vysvětlujete, že Češi teď ve velkém objevují Polsko?
Faktorů je víc. Mezi ty nejdůležitější počítám zavedení eura v Chorvatsku, kdy se začala šířit zpráva, že se tam všechno zdraží. Svou roli hraje i propagace, která již léta funguje ze strany naší organizace, Polského institutu v Praze nebo polské ambasády a konzulátů.
Češi také začali poznávat Polsko během covidu, kdy po několik měsíců šlo o jednu z mála zemí s otevřenými hranicemi. Tehdy vyrazili i ti, kteří by tam jinak nejeli. A najednou zjistili, že po ulicích nechodí lední medvědi, že je to normální civilizovaná země. Pro další roky si řekli, že to zkusí znovu.
Byly jejich předsudky oprávněné?
Před patnácti lety bych řekl, že z části ano. Jenže od té doby na sobě Poláci neskutečně zapracovali a my jsme mezitím usínali na vavřínech. Za posledních dvanáct let například Poláci vystavěli tři a půl tisíce kilometrů dálnic a rychlostních silnic, zatímco u nás se jich ročně postaví kolem třiceti. Není divu, že každého Čecha překvapí tamní úroveň dálniční sítě. Vždycky pouze upozorňuji, že je nutné mít v nádrži rezervu paliva, protože jak se budovalo rychle, v některých úsecích ještě nestačily vzniknout pumpy.
Ale nová výstavba se týká i kulturní a turistické infrastruktury. Stavějí se budovy filharmonií, koncertní sály, multimediální muzea, pavilony zoologických zahrad.
Kde na to berou?
Značná část byla spolufinancována EU, což je bohužel něco, co jsme my Češi prokaučovali nebo se k tomu neuměli správně postavit. Tady je krásně vidět rozdíl mezi českou a polskou mentalitou. Poláci si prostě takovou šanci nenechali ujít.
O čem to vypovídá?
Poláci jsou v některých ohledech mnohem ambicióznější než Češi. Když jim někdo řekne, zaplaťte tři sta tisíc a my vám přidáme dalších sedm set, takovou nabídku nenechají ležet. Co se týká například moderní architektury, najdete u nás pouze ojedinělé projekty, kdežto v Polsku, které občas nazývám „malá Amerika“, je progrese na mnohem vyšším stupni.
Čím to, že si dokážou lépe poradit i s bývalými industriálními objekty třeba v Lodži nebo v Katovicích?
V Praze a dalších velkých městech jsme byli příliš rychlí a spoustu takových objektů jsme zničili, než jsme se stihli zamyslet nad jejich dalším využitím. V Polsku byl s výjimkou Varšavy proces pomalejší a překlenul nejdivočejší období kapitalismu v 90. letech.
Nová generace polských politiků se lidí ptá, co by s těmi budovami chtěli dělat a jak by je chtěli využít. Jako světlou výjimku u nás bych zmínil Dolní Vítkovice, což je v případě postindustriálu malý zázrak.
Polsko je přitom v Evropě na špici v počtu věřících, takže by mělo být přirozeně konzervativnější, a Češi naopak…
Přesně tohle si oba národy o sobě myslí, ale skutečnost je v mnohém opačná. Poláci v dlouhodobém myšlení jsou mnohem liberálnější, takže to s vírou viděnou přes české brýle možná nemá až tolik společného.
Kde se jejich liberalismus bere?
Tím, že Poláků je nějakých 38 milionů v Polsku a dalších přibližně dvacet milionů ve světě, především na Západě, mají vztahy s cizinou mnohem živější. Často jezdí do světa na zkušenou – do USA, Německa, Velké Británie. Největší mrakodrap v EU, který byl nedávno otevřen ve Varšavě a který má 310 metrů, postavili polští architekti v rámci londýnského architektonického studia.
Jejich pohled na svět je zkrátka mnohem otevřenější i díky propojení s cizinou, zatímco český přesah do zahraničí je spíše ekonomický, jinak se tam příliš neinspirujeme.
Je polské volnomyšlenkářství někdy na škodu?
Poláci mají v sobě určitou velkopanskost, což nemusí mít nutně negativní význam, ale spoustu věcí dělají velikášsky. Přece jenom je jejich země čtyřikrát větší než naše a uvědomují si, že ve střední a východní Evropě hrají dominantní roli. To se někdy promítá třeba do současných staveb hotelového typu, které občas nebudí zdání ideálního zasazení do okolní krajiny. Člověk si pak řekne, že to by se asi v Česku nestalo.
Jenže to souvisí se zmíněnou progresí. Když se podíváte do krkonošské Sklářské Poruby, tak před dvaceti lety tam nebylo moc možností, kde se ubytovat. Dneska tam mají nějakých deset úplně nových obrovských rezortů s kvalitou 21. století a z městečka se stalo jedno z hlavních turistických center Polska – dokonce i pro české turisty. Krkonoše na naší straně naproti tomu stagnují, takřka tam chybí nově postavené ubytovací kapacity se současným vybavením takových rezortů jako v Polsku. Vždycky je to něco za něco.
Týká se progrese i gastronomie?
Kvalita se v posledních patnácti dvaceti letech razantně zvedla. Renesanci zažívají regionální pokrmy, ať jde o východní Polsko, nebo třeba Dolní Slezsko, které o svou gastronomii přišlo v roce 1945 po odsunu Němců. Tam dneska vaří z toho, co se u nich pěstuje, čímž nastoupili nový trend regionální kuchyně bez nutně historických konotací. Čím dál více restaurací v celém Slezsku ale znovu nabízí typický talíř Slezské nebe, kde je flák vepřového masa, sladká ovocná omáčka a knedlíčky zvané kluski.
Před časem jste na sociálních sítích zveřejnil fotografii michelinského menu ve Varšavě v přepočtu za tři sta korun…
Poláci nejsou zvyklí na teplé obědy během pracovní pauzy jako Češi, což je, řekl bych, jeden ze zásadních kulturních rozdílů. A tak restaurace, kde přes poledne nikdo nesedí, nabízejí zlevněné menu. Spousta lidí má díky tomu možnost poprvé vyzkoušet něco u Michelina za peníze, za které člověk u nás na Žižkově skoro ani obědové menu nenajde.
A ještě si užijí úsměvy, které rozhodně nevypadají strojeně.
To je další rozdíl! V Česku mám pocit, že ve službách potkávám jen málo lidí, kteří by si práci opravdu užívali. Polákům s láskou říkám „nejsevernější Balkánci“, a to právě kvůli přirozené vřelosti, která je nám Čechům bohužel trochu cizí. Mí polští přátelé mi asi nedají za pravdu, ale mám pocit, že Poláci tolik neukazují svoji nespokojenost s tím, co mají a co dělají.
Připadá mi, že Češi jsou naproti tomu pořád nespokojeni, pořád by chtěli něco víc, ale nejsou ochotni pro to víc udělat krok dopředu. Třeba najít kuráž někam vyrazit, porozhlédnout se po světě, vrátit se a pak si to doma udělat po svém. Mám v Polsku spoustu kamarádů, kteří odjeli na půl roku nebo rok do světa na zkušenou, protože prostě chtěli.
Má Polsko z pohledu českého turisty ještě v něčem rezervy?
Rozhodně. Hlavními turisty v centrálních regionech jako Mazovsko a Svatokřížsko nebo ve východním Polsku byli dlouhá léta Poláci, to znamená, že se tam často obešli v cestovním ruchu i bez angličtiny, o češtině ani nemluvím. Tady je určitě s čím pracovat, ale v tomhle jsou Poláci velmi rychlí. Pokud vidí zvýšený zájem turistů z konkrétní země, začnou se jim přizpůsobovat.
Nedávno jsem se ale přesvědčila, že řada turistických cílů s češtinou pořád nepočítá.
Příhraniční regiony se opravdu snaží a zaměstnanci infocenter mají dokonce organizované kurzy češtiny. Jenže až do začátku minulého roku, kdy Polská turistická organizace otevřela kancelář v Praze, chyběl partnerům v Polsku někdo, kdo by jim neustále připomínal, že čeština je důležitý jazyk. Deset milionů (a se Slováky skoro patnáct) potenciálních turistů už je přece slušné číslo. Na druhou stranu třeba v Muzeu Varšavského povstání nebo v muzeu Brána poznání v Poznani už to dávno pochopili a češtinu mají nahranou v audio průvodcích.
Když se mě hotely v pohraničí ptají, co můžou udělat, aby k nim jezdilo víc Čechů, říkám jim, že můžou začít tím, že přidají češtinu na své webové stránky. Když se totiž jako potencionální český klient podívám na verzi nabídky v polštině, angličtině a němčině, pomyslím si, že se mnou jako Čechem vlastně nepočítají. Pokaždé jsou překvapeni, že jim to říkám, protože je to prostě vůbec nenapadlo.
Počítají s tím, že budou Češi rozumět polsky?
Mladí Češi mluví s Poláky anglicky, ti starší často česko-polsky nebo rukama nohama. Pak nastávají zajímavé směšné chvíle, kdy se obě strany domnívají, že si rozumí, ale rozumí si třeba jenom padesát procent a zbytek si domýšlí, často jiným směrem než pravdivým. Každopádně při vzájemné komunikaci hodně pomáhá znalost dalšího slovanského jazyka.
Před pár měsíci se objevily zprávy o propichování pneumatik u aut s českou SPZ před polskými supermarkety. Myslíte si, že je to nový trend?
Může nás to zamrzet, ale je to zcela ojedinělé. Pamatuju si, že když v 90. letech jezdili naopak Poláci do českého pohraničí pro vajíčka, taky to občas vyvolávalo averzi. Tu a tam se ve facebookových skupinách objeví, že si Češi a Poláci vynadali v supermarketu, když se porvali o poslední kuře… To je ale dáno lidskou povahou jednotlivců a nemá to nic společného s našimi vzájemnými vztahy, které osobně hodnotím jako skvělé.
