Historik Michal Stehlík poskytl delší rozhovor Janu Jandourkovi. Klíčová je poslední pasáž, kde vysvětluje, že si stojí za svým posudkem, který přispěl k vyhození předmluvy z knihy Františka Čuňase Stárka a Ladislava Kudrny. Autoři v ní kritizovali názory levicových historiků, že za normalizace již nedocházelo k násilí na občanech. Jejich kniha o násilném potlačování příznivců undergroundu, kterou vydává Ústav pro studium totalitních režimů, totiž ukazuje zločinnou povahu komunistického režimu i v éře normalizace. Revizionističtí historici v čele s děkanem FF UK Michalem Pullmannem právě tento násilný charakter diktatury KSČ zpochybňují či zlehčují. Předmluva měla tudíž v knize o undergroundu zásadní význam. Michal Klíma označil vyškrtnutí předmluvy za cenzuru (ZDE).

Michal Stehlík případ bagatelizuje jako „bouři ve sklenici vody“. Aby ne. Jinak by musel přiznat špatné svědomí, že vyhotovil takovou recenzi, která jiným posloužila k cenzuře. Ve své recenzi sice pochválil publikaci, ale vyjádření názorů v předmluvě, které autory motivují k jejich práci v archivech, označil za nepatřičné. To se přesně hodilo vedení ÚSTR, neboť dostalo argument k vyřazení nepříjemného textu. Revizionisté by se totiž zlobili a bylo zřejmě nutné jim raději předem ustoupit. Proč si zakrývat, že mají nad paměťovými institucemi značnou moc?

Docent Stehlík si zjevně nechce připustit, že hlavním problémem jeho účasti na recenzním řízení je ve skutečnosti zřetelný konflikt zájmů. Jeho pozice na Filozofické fakultě, jeho docentura i jeho budoucí profesura mimo jiné souvisí i s dobrým vycházením s revizionisty historie včetně děkana fakulty Michala Pullmanna. I děkanův hlas ve Vědecké radě FF UK jistě rozhodl o povýšení Michala Stehlíka. Není divu, že pak Stehlíkovi nešla pod nos přílišná kritika revizionistů, ačkoli k nim sám nepatří. Jeho osobní kořeny v perzekuované rodině jsou všeobecně známé z jeho kandidatury do Senátu. Touto optikou by pak naši akademici mohli na nás působit jako spolek pro vzájemnou výpomoc, v němž by se nad zásadní hodnoty svobody a pravdy mohly tyčit jejich milované docentury a profesury. Toto riziko je na místě vyslovit a každý má možnost nás přesvědčit, že je takové tvrzení příliš příkré.

Konflikt zájmů je teď u nás taková norma. Premiér říká, že ho nemá a že by ho nikdy nevyužil. Docent Stehlík by mohl říkat totéž, ale mělo by to zhruba stejnou cenu.

Stehlíkovy názory jsou ovšem ale i jinak pozoruhodné. Tak třeba si myslí, že je “- upřímně řečeno – legitimní”, když vědečtí pracovníci kritizují “propojení liberální demokracie s kapitalismem”. Toto pochopení pro potřeby revizionistů je opět nadbytečné. Slovo „kapitalismus“ je ideologickým konstruktem marxismu a nevyjadřuje vůbec nic. Měli bychom si všimnout, že revizionistům vadí označení „totalita“ pro režim komunistické stranické byrokracie, ale nevadí jim označení „kapitalismus“ pro svobodnou ekonomiku, či možná dokonce i pro parlamentní demokracii. Navíc nám levicoví historici dluží vysvětlení, s čím jiným by se mohla liberální demokracie ještě propojit než se svobodnou ekonomikou. Že by s nějakým konceptem neliberální ekonomiky? To tu právě zavádí Andrej Babiš a další oligarchové a právě proto již nežijeme v klasické liberální demokracii. Už je pozdě proti ní bojovat, když jsme již o ni přišli.

A nakonec bych rád vyjádřil rozpaky nad Stehlíkovým tvrzením, že se revizionisté postavili “plochému diskursu” o výlučně represivní povaze komunistického režimu.

Kdo jmenovitě hlásá tento plochý diskurs? Toto přesně dělali staří bolševici, že svým oponentům podsunuli nějakou vymyšlenou vlastnost a pak proti ní halasně bojovali. Představa o složitě myslících revizionistech a primitivních antikomunistech je směšná a infantilní. Komunistický režim byl od začátku do konce nelegitimní, ale to neznamená, že by tu někdo zakrýval podporu, které se těšil u velké části spíše jednoduššího obyvatelstva a u armády bezcharakterních kariéristů. Kolik takových lidí bylo, ovšem nemůžeme žádným prokazatelným způsobem zjistit. Neexistovaly totiž svobodné volby, které jako jediné ukazují, co občané chtějí.

Fenomén přepisování historie je nesmírně vážný. Historická obec zatím nejeví známky, že by v širší míře dokázala tento svůj problém řešit. Proto za historiky musí zaskakovat publicisté z jiných oborů. Protože jim jde o to, aby společnost neupadala do nových fanatických bludů a nevzdávala se své svobody. Řekl bych, že profesor Michal Stehlík jakožto kompetentní expert i brilantní řečník dobře ví, jaké bludy a jaká rizika dnešní demokracii ohrožují. Právě proto je jeho lehkomyslnost a poněkud nadměrná snaha vycházet s revizionisty značným zklamáním.