Náš spolupracovník Jaroslav Lenert publikoval na Svobodném fóru názor, jímž reaguje na bouřlivou diskuzi, která se nyní vede v západních zemích o dávných rozsudcích nad homosexuály. Říká, že tyto rozsudky je třeba ponechat v platnosti, jakkoli jsou z dnešního hlediska již anachronické a patří k překonanému pojetí morálky či práva.

Samotná diskuze je zajímavá tím, že si už ani neumíme dost dobře představit atmosféru společnosti, v níž byla praktikovaná homosexualita trestným činem. V Německu byla homosexualita trestná do roku 1969, v Británii do roku 1967. V obou zemích bylo ještě v poválečném období odsouzeno za praktikování homosexuality kolem 50 tisíc osob. V Československu byl trestní postih homosexuality zrušen sice již v roce 1961, nicméně tuto svoji pokrokovost si zaostalá komunistická diktatura vybrala na společnosti v jiných oblastech.

Jaroslav Lenert tvrdí, že „trestní postih homosexuálů byl zaveden či akceptován demokratickými parlamenty ve svobodných zemích a rozsudky vynášeli nezávislí soudci. Poté byl demokratickou cestou zrušen. Jenomže dnes si jedna lobbistická skupina usmyslela, že chce tyto desítky let staré rozsudky zrušit.“

A dále říká, že stabilní právní prostředí je pilířem svobodné společnosti. A také píše:

„Měli bychom brát jako samozřejmost, že právní řád je vždy nedokonalý, a proto se mění. S tím nikdo nic nenadělá. Vzniká v určitém prostředí, za určitého stavu poznání a vytvářejí ho lidé, kteří jsou determinováni svou minulostí. Tak tomu bylo, je a bude. Vše ostatní jsou sny sociálních inženýrů, nesplnitelné utopie.“

Dovolím si celkem dost vášnivě s tímto tvrzením nesouhlasit.

Kriminalizace homosexuality byla bez ohledu na povahu režimu prostě projevem arogantní zabedněnosti. Jestli zákony, podle kterých byli homosexuálové poháněni před soud, vznikly demokratickou cestou v řádně zvolených parlamentech, tak to neznamená, že bychom dnes měli tyto zákony zpětně uznávat. Kdyby se zástupci lidu svobodně usnesli, že je třeba upalovat čarodějnice, tak to vůbec neznamená, že následující rozsudky a pálení čarodějnic máme považovat dodnes za právně platné. Platné jsou jen v tom smyslu, že se s nimi nedá už bohužel nic dělat, ale ne proto, že by za nimi stálo dosud obhajitelné právo. Jestli se s nějakým takovým přežitým zákonem a nelidským rozsudkem ještě něco dělat dá, tak v tom nevidím žádné sociální inženýrství.

Jakékoli rozsudky, které se příčí rozumu, našemu poznanému vědomí spravedlnosti a také elementárnímu lidskému milosrdenství, je zcela nemístné nyní po mnoha letech hájit jako platné. A jestli jsou důsledky takových rozsudků ještě stále relevantní, tak je na místě je zrušit. Přimlouval bych se jen, abychom k nespravedlnostem, které se děly před mnoha desetiletími a staletími nepřistupovali jako k právnímu problému, nýbrž jako k problému morálnímu. V případě rozsudků z poválečného období si lze ovšem dobře představit, že jejich důsledky jsou ještě stále právně relevantní.

V demokratické společnosti se nemění jen zákony, nýbrž může se změnit i pohled na rozsudek soudu. Stabilita právního řádu je správná věc, nicméně se stává, že v rámci právní soustavy jeden ze zákonů odporuje elementárnímu povědomí lidskosti. Kromě zrušení takového zákona bych se vůbec nebál i návazného rušení nelidských rozsudků.

Nemohu si ještě odpustit poznámku k dotyčné lobbistické skupině, k níž kolega Lenert zaujal negativní stanovisko.

Lobbisté LGBT komunity nepatří mezi mé favority, a to kvůli nátlakovému stylu chování, aroganci a vytváření falešného dojmu, že jedině jejich postoje jsou legitimní a všechny ostatní jsou nepřípustné. Jejich boj už dávno nemá v našem prostředí svůj morální étos. Společnost jim občas v něčem ustoupí, ale tato skupina si místo uspokojení hned vymyslí další požadavek a jakoby zkoušla, kam až lze zajít. Protože nátlak je tu smyslem existence a splnění cílů vlastně smysl existence poškozují. Tato mocná lobby vytvořila atmosféru, že se o problému sexuálních menšin prakticky nedá věcně diskutovat a máme jen mlčky přistupovat na všechny její postoje.

Zrušení rozsudků nad homosexuály člověk nemá podporovat kvůli aktivistům LGBT, nýbrž proto, že tu jde prostě o lidskost, spravedlnost a jakousi velkorysost, jež mi ve veřejném prostoru dost často chybí. Koneckonců lidská práva homosexuálů jsou jedna věc a postoje aktivistů LGBT jsou věc odlišná a nemusí se nutně vždy překrývat.

A nakonec drobná poznámka: V našem prostředí je to přeci jen už dost odtažitý problém. Lze na něm demonstrovat různé přístupy k právnímu řádu a ke spravedlnosti a lidskosti. Udržovat v platnosti nelidské rozsudky je nemístné kdekoli na světě. Tady a teď máme ale ještě jiné vážné starosti.

Postoj Jaroslava Lenerta najdete ZDE